
Nakonec jsme se s mými spolužáky rozhodli pro cesty dvě. Jednu delší, z Pekingu do města Si-An, druhou do okolí městečka Guilin. Pokaždé, když jsme našim spolužákům z Hong Kongu či z Číny řekli, kam se chystáme, začali se hned ptát, zda s sebou budeme mít nějakého průvodce a jestli jsme se nezbláznili, když jedeme sami (sami = tři dívky a jeden chlapec). Do teď moc nechápeme proč, protože nám všem po bližším prozkoumání přišla Čína jako vřelá a milá země s lidmi, kteří se vás sice občas snaží ošidit, ale většina se vám v podstatě nakonec snaží pomoct. Ovšem až po tom, co aspoň prohodíte pozdrav čínsky. A když s nimi uzavřete obchod, to jsou pak milí až na půdu. Do dnešního dne vlastně nevím, proč nám spolužáci spíš neporadili, abychom si s sebou místo nějakého průvodce nevzali něco teplého na sebe. Jelikož jsme totiž už trošku navykli teplotě v Hong Kongu, nenapadlo nás, že by se nám mohlo kouřit od pusy na místě, které je někde zhruba na úrovni Španělska (Hong Kong je zhruba na stejné rovnoběžce jako Egypt).

Celá cesta začala úkolem „Jak se dostaneme v noci na letiště, které je od univerzitních kolejí vzdálené asi tři hodiny cesty“. Rozhodli jsme se totiž, že poletíme ze Shenzhenu – čínského města, které je hned vedle Hong Kongu a z něhož se dá doletět levněji v podstatě kamkoli. Naivně jsme si tedy koupili letenku na osmou ranní. Ono i dostat se z Hong Kongu jen do samotného centra města není v noci tak jednoduché, natož na letiště, které leží ještě další hodinu cesty směrem od hranic. Nakonec se nám podařilo najít jistý autobus, který jel na hranice. Tam jsme napřed odmítli asi deset nabídek na jízdu ilegálním taxíkem, než jsme si konečně mohli sednout do oficiálního vozu. Summa summarum jsme na letadlo v 8:00 museli vyrazit ve 3:30 v noci a nikdy víc už to nehodláme opakovat.
Samotný let a ubytování v Pekingu pak proběhly bez problémů a my před sebou měli krásné čtyři dny v čínském hlavním městě, které jsme strávili návštěvami a prohlídkami Náměstí Nebeského klidu, Zakázaného města, turistické ulice se světovými obchody, Velké čínské zdi (oblast Badaling), zahrady kolem Chrámu Nebes a původních malých uliček, které čeká postupný zánik nebo přerod v atrakci pro turisty. Samozřejmě jsme také neopomněli navštívit novou olympijskou čtvrť, navštívit trhy, ochutnat pravou pekingskou kachnu a dát si pekingský jogurt (nejlepší mléčný výrobek který jsem zatím v Asii ochutnala). V Pekingu jsme se ale hlavně seznámili s čínskou silniční dopravou. Představte si toho nejhoršího piráta silnic. Ztrojnásobte vaše představy. Dejte mu do rukou volant. Vezměte dalšího piráta a posaďte ho na moped. Přihoďte dalšího na rikše a na kole. Celý obrázek pak několikrát zkopírujte a poskládejte vedle sebe. Přihoďte zvukovou kulisu ve složení skřípění bzd, klaksony a pokřikování. A ejhle, vykouzlili jste přesnou situaci, kterou naleznete v jakémkoli městě v Číně. Pro zpřesnění – dejme tomu, že silnice má tři pruhy, auta stojí v pěti. Je zácpa. A i tak se takovou změtí dokáže proplést autobus (jak jinak než se zběsilým troubením), aniž by někdo utrpěl nějakou újmu ve formě škrábance na karoserii či dokonce ublížení na zdraví. Ano, je to tak. Do dnes se nepřestávám divit tomu, jak je možné, že veškerá auta v Číně nemají jedinou vadu na kráse, jsou lesklá a jako ze škatulky. A taky nechápu, že jsme za celou dobu viděli pouze jednu dopravní nehodu.

Z Pekingu jsme pokračovali nočním vlakem do města Datong – hornické město s nedostatkem hotelů (natož pak hostelů) a se zcela přestavěným centrem, kde už není zachovaná ani jedna jediná památka. Ptáte se, proč jsme tam tedy jeli? Nu, v okolí města jsou chrámové jeskyně z 5. století a také taoistický klášter Heng Shan, kterému se říká „visící“. Opravdu vypadá, jako by ho na skálu mniši zavěsili. Je to poměrně unikátní památka, která rozhodně stojí za vidění. Samotné město Datong už zas až tak okouzlující není. První seznámení s ním nás vlastně potkalo už ve výše zmíněném vlaku, kde jsem sdíleli vagon s chrchlajícími, kašlajícími a plivajícími dělníky, kteří po celou noc kouřili. Tomu, že většina Číňanů, které jsme potkali, měla dýchací problémy, se ale není proč divit. I my jsme po deseti dnech vypadali, jak kdybychom deset let pracovali v uhelných dolech. Smog byl totiž téměř všudypřítomný. Spacím vlakem jsem pak v Číně cestovala ještě třikrát a musím uznat, že trasa do Datongu byla rozhodně nejhorší. Ale abyste zas nezískali z mého vyprávění špatný obrázek – obecně jsou čínské vlaky čisté a v porovnání s českými tiché. Můžete si vybrat ze čtyř kategorií. Dvě jsou na sezení a dvě zahrnují spací vozy. My vždy cestovali v té horší spací, tzv. hard sleeper. Ve skutečnosti je ale cestování vlakem hodně závislé na lidech, se kterými jedete. I ten nejkrásnější vlak nevyváží to, že vám celý večer někdo mlaská a srká přímo do ucha.
Naše další cestování zahrnovalo především přesuny taxíkem přes chrámovou vesnici Wu Tai Shan, dále do středověkého městečka Pingyao, až do na naší cílové destinace Si-An (kam jsme už opět dojeli vlakem), který je především znám díky blízké terakotové armádě císaře Čchin Š‘-chuang-ti. Bohužel jsme se do Si-Anu dostali právě v den čínského státního svátku – v Den založení Čínské lidové republiky. Což pro nás znamenalo především neskutečné množství lidí úplně všude, hlavně ale v místech, kde jsou vystaveni terakotoví vojáci. Samotná obrovská armáda je opravdu oslňující, ovšem množství všude se cpoucích lidí nám dojem z ní trošku otrávilo. V tu chvíli jsme si říkali, že jsme možná měli dát na radu našich kamarádů a na státní svátek raději necestovat nikam. I tak jsme si ale pobyt v Si-Anu užili. Chodili jsme drobnými uličkami muslimské čtvrti i velkými čínskými bulváry plnými kouře z všudypřítomných aut, nakoupili spoustu suvenýrů na místním trhu a odnesli si hezký zážitek z představení stínového loutkového divadla.
Na zážitky z druhé cesty, tentokrát po provincii Guangxi na jihu Číny, se můžete těšit příště.