Den na portugalské univerzitě v jednom z nejchudších krajů EU

Probouzím se okolo osmé hodiny, za čtyřicet minut mi začíná hodina německého jazyka na fakultě na druhém konci města. Pomalou chůzí projdu celé město i skrz všechny důležitá náměstí a jsem ve škole. Ačkoli místní univerzita přijímá ERASMUS studenty již 5 let, studenti ve třídě jsou z mé přítomnosti celkem zmatení. Po chvíli přichází profesorka Maria Joao Cordeiro, na škole učí angličtinu pro ekonomy a všechny kurzy němčiny. Několik dní předem jsem s ní mluvil v její kanceláři. Vedle fakulty se nachází tzv. učitelská budova. Jde o dřevěnou boudu, o rozloze tří menších garáží. Zde pracuje všech zhruba 25 pedagogických pracovníků fakulty. Každý stůl znamená kancelář. Maria Joao Cordeiro mluví obstojně anglicky a tak jsme se dohodli, že budu navštěvovat její hodiny.

Po příchodu do hodiny se snaží mluvit německy, ale nechápavé tváře místních studentů ji donutí sklouznout zpět do portugalštiny. Mě představuje německy jako ERASMUS studenta, zároveň dělá i menší přednášku o ERASMUS programu. „My máme s ERASMUS studenty problémy, každoročně víc studentů přijede než odjede. Problém je u nás s jazyky, jak uvidíte na hodině. Obstojně anglicky tady umí strašně málo studentů a německy, to je škoda mluvit. Navíc mám pocit, že lidi se bojí někam vyjet, mají strach z ciziny,“ vysvětlovala mi předem. Jde o první hodinu, každý se představuje. Němčinu jsem měl naposledy na gymnáziu, ale lámanou němčinou s portugalskými slovíčky se představuji a chvíli mluvím o České republice. Musím vyhláskovat své jméno, studenti to však stejně vyslovují jako „Mišel“. Michal je pro ně obtížné vyslovit, hlásku h vůbec nemají. Němčinu mají teprve druhý semestr, na střední škole se s ní nesetkali, podle toho to taky vypadá. Hodiny jsou zde sice dlouhé (tři hodiny s desetiminutovou přestávkou), ale produktivita pokulhává. Celou dobu se představujeme a profesorka vysvětluje jednotlivé gramatické jevy, které studenti zmíní při představování. Poslední hodinu si znuděně čtu portugalského průvodce. Hodina končí o dvacet minut dříve, odcházím ze třídy jako poslední. „Moc jste se nebavil, že?“ ptá se mě Maria Joao Cordeiro raději anglicky. „Na konci už moc ne, ale každopádně aspoň trochu jsem si tu němčinu oživil a další hodiny budou určitě lepší,“ odpovídám a spíš jen tajně doufám.

Mám tedy dvacet minut do další hodiny. Tou bude Úvod do podnikání. V baru školy potkávám další zahraniční studenty, kteří budou mít také tuto hodinu. Protože je nás pět, profesor Fernando Ferreira si vyhradil hodinu času jenom speciálně pro nás a vyučuje anglicky. Nejdříve nás seznamuje s předmětem a vysvětluje podmínky ukončení. Písemná zkouška. Poté se snaží trochu ekonomicky popsat Beju a celé Alentejo. Vysvětluje, že Beja je baštou PCP (extremistické levicová strana) a největší zaměstnavatel v celém kraji je město a po něm univerzita. Z jeho řeči jasně plyne pravicové zaměření. Obhajuje záměr politiků postavit nedaleko Beji velké mezinárodní letiště, to by, podle něj, přineslo do kraje aspoň nějaké ekonomické oživení. Na moji otázku, proč zrovna Beja je střediskem pro PCP odpovídá: „Když smícháte portugalskou kulturu a pracovní podmínky místních lidí (více než 50% zbylých pracovních míst obstarávají hypermarkety), každý nadává na stát a chce víc peněz, tady je PCP jako doma.“ Poté začne probírat látku předmětu a zbytek hodiny vysvětluje graf BEP (Break event point). Ačkoli občas loví slovíčka hluboko v paměti je jeho projev na místní poměry slušný. Někteří ostatní učitelé neumí anglicky ani slovo a argumentují: „Jste v Portugalsku, mluvte portugalsky.“

S tímto heslem přicházím i do poslední vyučovací hodiny dne, do portugalštiny. Tu učí Maria Luisa Castro e Brito. Výuka probíhá v angličtině a částečně ve španělštině, jsou zde všichni ERASMUS studenti, kteří na místní univerzitu přijeli. Hodiny s ní probíhají již od začátku semestru, takže se jede v zaběhlém tempu podle učebnice. Efektivita hodin je značně postižena faktem, že vše vysvětluje nejprve španělsky a poté anglicky. A Španělé než aby se nad něčím zamysleli, tak se radši třikrát zeptají. Hodiny potom tedy vypadají tak, že profesorka se věnuje 75% času Španělům a zbytek ostatním. Po necelých dvou týdnech výuky se také představujeme (v portugalštině). Bohužel vyučující má tu vlastnost, že toho řekne třikrát víc než samotný student a tak se ke slovu dostane asi jen polovina. Hodinu končí: „Até a quarta-feira!“ (Na shledanou ve čtvrtek!).

Končí můj den ve škole a jdu zpátky na koleje. Po cestě mi ostatní ERASMUS studenti vyprávějí, jak čekali na přednášku a vyučující nepřišel. Od místních zjistili, že se mu to stává často. Na konci dne potkávám Sidneyho a vyprávím mu o svém dni ve škole. On mi poté nadšeně říká: „Viděl jsem dnes ve škole ERASMUS plakát, tak cvičně jsem si vybíral školy, kam bych eventuelně jel a asi by to bylo k Vám do Brna.“ Kdyby tušil, jaká by to pro něj byla změna, asi by jej nejradši spálil.

Michal Prouza

Absolvent žurnalistiky na Fakultě sociálních studií MU a ekonomie na Ekonomicko-správní fakultě MU. V projektu LaCultura.cz by měl být na pozici šéfredaktora, zkušenosti nabíral šéfredaktorováním mutace časopisu Prvákoviny, občasným přispíváním na web Idnes.cz, psaním na již neexistující vlastní blog, vytvářením PR článků. Web LaCultura.cz vede a provozuje pro zábavu a zájem o kulturu s lidmi, kteří tyto zájmy sdílí také. Zajímá se o kulturu, ženy, pivo, Portugalsko a Web "2.0".