Hitlerovy placky – úryvek z knihy Luboše Pavla

Já nevím, že si ti lidi dneska stěžujou, že už ani nemají nic do huby. To když já neměl nic do huby, chachá! to se s dneškem nedá srovnávat. Jenom si vemte, co se všechno vyhazuje do popelnic. Dneska už máme i speciální hnědý popelnice jenom na jídlo. Chudák se nemusí přehrabovat.

Takže, když jsem bydlel s mým kamarádem Martinem Ferdusem ve sklepním bytě, tak jsme často neměli co jíst. Vedli jsme bohémský život, to znamená, že jsme to nechávali na bohu. Byli jsme svým způsobem věřící. Například jsme věřili, že se uživíme jako umělci. Já psal ulítlý, temný povídky, tak záhadný, že jsem jim nerozuměl ani já a Ferdus psal scénáře a točil filmy. Tak symbolický, že každýmu musel vysvětlovat, co ty symboly znamenají a navíc ho to stálo všechny peníze, co vydělal po brigádách.

Nejčastěji chodil do Douwe Egberts balit kafe a z legrace přidával do těch pytlíků projímadlo, protože jinak to byla dost nudná práce, tak si to dělal kreativnější. On tam chodil pod falešným jménem Petr Koníček, protože to byla brigáda jen pro studenty, což on nebyl. Tak on tam stál u toho pásu jako Charlie Chaplin a promýšlel si zasněně ty svoje scénáře a občas na něj někdo zavolal „Petře!“ nebo „Koníčku!“ a on vůbec nereagoval, což je pochopitelný, jelikož nebyl zvyklej, aby na něj někdo volal Petře nebo Koníčku. Takže si brzo vysloužil přezdívku „Mimoň“ a bylo to s tím jménem vyřešený.

Ale to jsem utekl od jídla. Někdy jsme opravdu neměli co jíst, kafe bylo vždycky, z nějakého záhadného důvodu, asi proto, že kafe jsme ani jeden z nás nepili. Ferdusovi to nedělalo dobře na ledviny a já zas po kafi okamžitě usnul. To bylo až záhadný, jak já rychle usnul, jako Vávra, že ano, dva tři loky, něco jsem zažbrblal k Ferdusovi, estli je to kafe z obchodu nebo z Douwe Egberts a odpověď jsem žádnou neslyšel. I kdyby byla, už byl v limbu.

Návštěvám chutnalo, to ano, kafe je vždycky nakoplo a už letěli ze dveří. My měli totiž toaletu venku na dvorku. Martin se jim pak omlouval, že vzal v práci špatnou várku…. Já ho za to nesnášel, kolik holek už potom ke mně podruhý nepřišlo. Takže s holkama to u nás bylo blbý. No a tím se dostávám k jádru pudla. Vařit jsme si tudíž museli sami. A jednou, když nebylo z čeho, Ferdus povídá: „Uděláme si hitlerovy placky.“

Je vám jasný, že jsem se na něj díval dost nedůvěřivě? Ukázalo se ale, že hitlerovy placky jsou mouka, voda a sůl. Vodu a sůl jsme měli, s moukou to bylo horší. Řekl jsem mu: „Hele, je to tvůj nápad, běž vyžebrat od sousedů trochu mouky. Na, vem si pytlík od tabáku, aby to nevypadalo, že chcem všechnu. Já zatím rozdělám v míse sůl s vodou.“

Ferdus se skutečně za chvíli vrátil s moukou i se sousedkou, protože když jí Martin pověděl, že má v plánu dělat hitlerovy placky, tak jí to velmi zaujalo. V životě o ničem podobném neslyšela. Znělo to exoticky. A v tu chvíli dostal Ferdus ten spásný nápad a odběhl ven obtelefonovat pár známých a pozvat je na naše hitlerovy placky.

Samozřejmě nikdo nechtěl přijít jen tak, takže jeden přinesl kus sýra, jiný domácí marmeládu, i pár vajíček někdo donesl, objevila se tam i lahvinka vína, někdo, když viděl, jak teprve kuchtíme, odběhl na roh pro špenát, zkrátka, bylo to tenkrát celkem fajn.

Lidem hitlerovy placky ohromně chutnaly, povídalo se, popilo se, byla dobrá nálada, a my od té doby vždy věděli, co máme dělat, když se nám ve spíži proháněla meluzína. A tato setkání později mezi našimi přáteli vešla ve známost jako „oslava konce 2. světové války“. Pravda, vzniklo to původně jako krycí název těch kamarádů, kteří potřebovali říct něco doma rodičům, když odcházeli a brali sebou z ledniček a spíží zásoby, ale časem se na tento pravý důvod zapomnělo a názvu jsme užívali všichni.

Webstránka autora: www.lubospavel.cz

Zdroj obrázku: pixabay.com

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis