Zpěv tichých dní

K románu „Zpěv tichých dní“ jsem se dostala vlastně náhodou. Účastnila jsem se dvojbesedy s autorkami Miriam Blahovou a Marcelou Bramborovou, kde obě představovaly svou tvorbu. Marcelka pro mne byla novou, neokoukanou autorkou, která mě svými slovy natolik zaujala, že jsem se do jejího debutu prostě musela pustit!

V prvé řadě chci vyzdvihnout ten nádherný český jazyk, jež autorka ve vyprávění používá. Je ho vidět mnohem méně a méně. V druhé řadě je nutno podotknout, že příběh je založen na skutečných událostech. Vychází z pamětí autorčiny rodiny. Tím dostává román úplně jiný rozměr – osobitější. Popsat rodinné zážitky a zkušenosti je vždy těžší než vymýšlet příběhy z vlastní hlavy. Jsou zde i otázky, na něž si je potřeba předem odpovědět – co můžu a nemůžu čtenáři odhalit, co chci a nechci veřejnosti sdělit…

V románu sledujeme vývoj jedné rodiny žijící na severu Čech, na pomezí hranic s Německem, a to od roku 1937 až do šedesátých let minulého století. Rodina, která má kořeny jak na české, tak i německé straně. A to je v popisované době značně nebezpečné.

Na můj vkus se odvíjela první polovina knihy velice rychle. Pouze náznakově bylo popsáno, co se s kterým členem rodiny dělo. S žádným z nich jsem tak neměla možnost utvořit si hlubší vztah. Některé momenty musely být pekelně těžké a pro hrdiny náročné, zejména psychicky, ale bohužel z řádků se jejich pocity vyčíst tak úplně nedaly. Čtenář může jen tušit…

Druhá polovina příběhu už se mi četla o poznání lépe a u některých scén jsem byla donucena zamáčknout slzu. Bylo zde dobře poznamenáno, že s koncem války nepřichází i konec nenávisti. Naopak se v lidech tvoří potřeba odvety.

Změna společenských nálad, převlékání kabátů z jednoho režimu na druhý, touha mstít se za příkoří na nevinných – to jsou hlavní znaky poválečného dění v české kotlině. Čas zúčtování většinou postihne obyčejné lidi, co vesměs ani za nic nemůžou. Ty opravdové zrůdy se smějí někde v bezpečné vzdálenosti a mnou si spokojeně ruce.

„Trest jednou skončí, vina nikdy. Vina se zažere do kostí a ve chvílích slabosti se vydere na povrch. Schvátí tělo jako horečka a zastře mysl.“
– citace z knihy, str. 269 –

Hlavní hrdinkou je zde Jiřina. Ta si prošla tíživým, ba dokonce nepřekonatelným smutkem, který by neměl postihnout žádnou ženu, matku. Co musím velmi ocenit, že zde byl dán prostor i pro mužské emoce, kterým se v podobných otázkách často spisovatel vyhýbá. Tady tekly i chlapské slzy. Tady zoufalství prostoupilo veškerý čas a veškeré úkony. Ticho, ve kterém neutuchající bolest doslova křičela!

Ač si naše malá zemička prošla mnohými záludnými dějinnými událostmi, český lid zůstává nějak nepoučen. Jedno bezpráví se převalí v druhé a my opět čekáme na to, až to za nás někdo jiný vyřeší. Však ono to nešťastné období zase nějak dopadne. U této věty jsem zbystřila, jak aktuální je: „Lidé to tak nechají. Budou nadávat a řvát jako ty, a až poleví vztek, půjdou spát, obrečí to a ráno vstanou, vyrazí do práce, sklopí hlavy a přijmou to“ (cit. str. 301).

Mrzí mne, že některé osoby, které se v příběhu objevovaly, najednou zmizely a u některých vůbec netuším, jak jejich osud pokračoval nebo skončil.

„Zpěv tichých dní“ je zajisté působivým románem, který čtenáře chytne za srdce. Jako debut je skvostný, ale pár chybiček přeci jen má. Ovšem všechny je vykompenzuje právě ta překrásná květnatá čeština, o které jsem mluvila již v úvodu.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Albatrosmedia.cz. Román vydalo nakladatelství Kniha Zlín.

Denisa Šimíčková