Proč někteří lidé nevěří v koronavirus?

„Sociologů rozhodně nemáme moc. Máme jich málo,“ uzavírá Pavel Pospěch svou novou knihu odvážnou tezí. Tezí, kterou se humanitně vzdělaný vědec v současném Česku málokdy odváží vyslovit nahlas, jelikož by byl ihned konfrontován rozlíceným davem bojujícím proti nadbytku neproduktivních liberálních mudrlantů. Přitom autor umí toto tvrzení pomocí jasně tematicky ohraničených kapitol doložit tak, že i člověk mimo obor pochopí, k čemu jsou vlastně ti sociologové důležití.

Potřebujeme je proto, aby nám zjednodušovali fakta a informace, kterých je v 21. století nadbytek. Jak Pospěch správně poznamenává, pravdu neměl Orwell, který predikoval, že nás bude stát od informací odstřihávat; pravdu měl Huxley, který naopak ve své dystopii promýšlel společnost, v níž je takový nadbytek informací, že se pravda stává bezvýznamnou. A jak píše Pospěch v souvislosti s konkurenčním prostředím, „…pokud sociální vědci nedokážou smysluplně a jednoduše vysvětlovat svět okolo nás, přejdou zákazníci k těm, kteří jim svět jednoduše vysvětlí: populisté, konspirační teoretici, dezinformátoři.“

Důsledky tohoto směřování jsou již viditelné. Česko jako postkomunistická země cílí primárně na ekonomický výkon. Pohrdáme intelektuály, vysmíváme se vědeckým konsensům, zcela iracionálně tvrdíme, že nepotřebujeme tolik vysokoškoláků. Vede to k tomu, že hledáme náhradní autority, které nám vysvětlí, jak věci fungují – samozvané spasitele zaštiťující se „selským rozumem“, pochybné weby či obchodníky s osobním rozvojem. Tento řekněme technokratismus ideologicky poháněný neoliberalismem vede k hluboké společenské nedůvěře. Pospěch dodává: „Narušení důvěry v expertní systémy je hlubokým a potenciálně ničivým problémem demokracie. Můžeme jej pozorovat ve skepsi, s níž veřejnost reaguje na zprávy o státních plánech do budoucna: že chceme začít stavět vysokorychlostní železnice? To určitě, možná tak za sto let. Že má být do pěti let postavena nová dálnice? Ale jděte.“

Proměna státního kapitalismu v kapitalismus soukromnický navíc způsobila, že si mnohé nešvary předlistopadového režimu stále táhneme s sebou jako kouli na noze. Aktivisté bojující za zachování veřejných institucí jsou v pravicových médiích často vnímáni jako potenciální vrazi Milady Horákové. Vždyť od sociálního aktivismu je k popravám a gulagům jen kousek! Rozkrádání socialistického vlastnictví před listopadem má zase ten důsledek, že Češi jsou hrdí na svou vyčůranost a švejkovství. Hrdina je ten, kdo co nejšikovněji okrade stát na daních (pakliže není Rom, samozřejmě). České pozitivní vzory jsou něčím, co by v západní Evropě absolutně nepochopili.

Publikace Neznámá společnost je proto cenná zejména v tom smyslu, že srozumitelně odkrývá jak příčiny našeho uvažování, tak i současná myšlenková schémata, v nichž jsme uvězněni. Přesto je zřejmé, že i tato kniha bude cupována v rámci stranických půtek. Zatímco jedni budou jejího autora považovat za politicky korektního sluníčkáře, pro jiné bude relativista. Kulturní válka v Česku zuří v plné intenzitě a jedna dobrá kniha to nespasí. Může však být dobrým začátkem.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)