Naše těla, jejich bojiště: příběhy žen z války

„Válka se děje lidem jednomu po druhém. Děje se ale různým způsobem a smrt nemusí být to nejhorší.“
– citace z knihy, str. 227 –

Děsivá výpověď žen, které se staly oběťmi válečného znásilňování. O tom je žurnalistická kniha „Naše těla, jejich bojiště“, jež sestavila na základě mnoha rozhovorů britská válečná reportérka Christina Lamb, která se v prvé řadě nezajímala zas až tolik o střílení a bombardování, jako spíše o to, co se děje za frontovými liniemi – jak se lidé snaží přežít, sehnat jídlo, ochránit své děti a postarat se o seniory, zatímco okolo zuří pekelný chaos.

Již od starověku je známo, že jakmile muži zahájili válku, páchali násilí na ženách, ať už za účelem ponížení nepřítele, trestu, pomsty, uspokojení svého chtíče, nebo prostě jen proto, že měli tu možnosti. Znásilňování šlo vždycky ruku v ruce s rabováním.

Čtení této knihy bylo setsakramentsky těžké a utvrzení se v tom, že člověk je ten nejbrutálnější a nejdestruktivnější tvor na zemi, mi vůbec nedělá dobře. Je mi zle ze všech těch zvěrstev, které dokáže naše lidské pokolení učinit bez mrknutí oka. Je mi zle, že ač se o bestiálním jednání ví, nikdo s ním nic nedělá, všem je u zádele. Potvrdila mi to i sama autorka, která upozorňuje na to, že je sice hezké, že byl Radou OSN usnesen Úřad zvláštního zástupce generálního tajemníka OSN pro sexuální násilí ve válečných konfliktech, ale že za těch 21 let existence neodsoudil jediného pachatele! V zásadě se tedy jedná o ten nejzanedbávanější válečný zločin, jakousi postranní záležitost, kteráž je odsunuta na vedlejší kolej. Vždyť je to do nebe volající a pro oběti těchto činů doslova plivnutí do tváře. Jak bylo v knize poukázáno, často se samotné postižené ženy pustily do shánění důkazů a pátrání po těchto zvrhlých mužích na vlastní pěst!

Neskutečně emocionální kniha, kterou nezvládne jen tak někdo, ale číst by ji měli úplně všichni – ženy i muži. Ti především! A hlavně pak vrchnost, která se tváří, že nic jako válečné znásilnění přeci neexistuje, nebo ho přehlíží, protože k válce prostě od pradávna patří a je těžko dokazatelné… Uff, rozhodně se vám několikrát zvedne žaludek, rozhodně vám potečou slzy, budete se vztekat, dušovat se, že tohle není možné. Ale ono je! „Naše těla, jejich bojiště“ líčí příběhy žen, které válečné běsnění přežily a snaží se žít dál, ačkoliv motivaci kolikrát ztratily. Často nemají ani pro koho žít, jelikož jim válka vzala nejen důstojnost, ale i ty nejbližší.

Slovo je dáno nejen páchaným zvěrstvům za dob druhé světové války v Asii v podobě „nedobrovolných utěšitelek“ (k tomuto doporučuji román „Dcery dvouhlavého draka“), ale v současné době např. Rusy na Ukrajině. Autorka zmiňuje i známé bojové a náboženské sekty jako Boko Haram v Nigérii, mai-mai v Kongu (sám o problematice píše lékař Mukwege v knize „Lékařem v africkém pekle“) či ISIS v Iráku. Věnuje se také ženským obětem ve válce v Bosně, při povstáních v Argentině, i genocidám páchaným na Tutsiích ve Rwandě, či na muslimském etniku Rohingů myanmarskou armádou. To, co se na těchto místech dělo a vlastně stále děje, o čem se ví a stejně se s tím nic nedělá, mi doslova rve srdce z těla. Neskutečná bezmoc!

Výpovědní hodnota této knihy je obrovská, ačkoliv je protkaná příšernou bolestí a nářkem obětí. Právě ony stojí pro zbytek společnosti někde na okraji, neviditelní, nehnutí, zbídačení, bez pomocné ruky. Ohromný smutek cítím za ně a ohromný stud za naši společnost, která jen nečinně přihlíží.

Opět ponouknutí k tomu, jak se u nás máme dobře, jak nám nic nechybí a když chybí, jsou to jen maličkosti oproti tomu, co jiní ve 21. století musí prožívat, a že se někdy jedná doslova o pravěké zacházení.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková