
„Rakety, bomby a střely ukončovaly životy, které právě začaly, životy, které nesly jiný život, životy, které už nějakou dobu trvaly. Vynásobte si to milionem. A to jsme stále teprve v polovině války…“
– citace z knihy, str. 23 –
Afghánistán v 60. letech – jak diametrálně rozdílný je život lidí v hlavním městě a na venkově. Ve městě bují relativní svoboda a není nouze o zábavu v západním stylu, ženy chodí nezahalené a mají právo na svůj názor. Na venkově se naopak dodržují staleté tradice, kdy jsou ženy zavřeny mezi čtyřmi stěnami, hlavně ne někomu na očích, a je jim odepíráno jak vzdělání, tak i jakýkoli společenský život mimo ten rodinný.
Na konci 60. let dochází k nepokojům a protestům proti pokrokové vládě krále Muhammada Záhira Šáha, jež měla skvěle vykročeno k moderní demokracii, a k následnému nekrvavému převratu. Z monarchie se v roce 1973 stává republika a vše západní je tvrdě potlačováno. Moskva se svého dosavadního vlivu vzdát nechce a její zásah je nakonec pro zemi fatální, protože se Afghánci rozhodli proti Sovětům bránit. K tomu jim dopomohlo zbrojení od americké CIA (Operace Cyklon). Afghánistán se tak stává dějištěm ideologického souboje dvou světových velmocí. Pro afghánský lid, a to zejména těm žijícím na venkově, začíná tragické životní období.
Roky plynou a svět je již unaven sledováním toho, kdo v Afghánistánu zrovna vládne. Demokracii vystřídá komunistický puč, ten je zase nahrazen islamistickými barbary. Je až neuvěřitelné, jak strašlivě rychlý nástup tálibánské diktatury v zemi nastal po definitivním odchodu Američanů v roce 2021. Co přesně tahle situace znamenala pro afghánské občany?
Åsne Seierstad se nesmí upřít jedna zásadní věc – neutíká od těžkých témat, ba naopak je vyhledává a snaží se nalézt odpovědi na třaskavé otázky o budoucím směřování afghánské společnosti. Asi je nám jasné, že vyhlídky nejsou ani v nejmenším růžové.

Ve válce vždy trpí nejvíce obyčejní lidé, a právě o nich pojednává kniha s názvem „Afghánci: tři příběhy z jedné země„ z produkce nakladatelství Absynt, která vyšla v proslulé edici Prokletí reportéři od známé norské reportérky Åsne Seierstad. Ta nám v předkládané knize vypráví příběhy těch, kteří museli před Tálibánem utéct, i těch, kteří v Afganistánu zůstali. Kniha je intimním portrétem tří lidí s různými osudy a jejich rodin, přátel a známých. Každý je narozen v jiné dekádě.
Prvním vyprávěným příběhem je osud dívky jménem Džamíla, jež od narození trpí dětskou obrnou. V afghánské společnosti se na jakékoliv postižení pohlíží s despektem, lidé se dotyčnému posmívají a rodinám bývá mrzák často na obtíž, stydí se za něj. Džamílina vůle je však obdivuhodná. Nejen, že se sama naučí chodit, ale dokonce přesvědčí otce, aby mohla navštěvovat místní školské zařízení. Jako jedna z mála žen se tak naučí něco naprosto nevídaného – číst, psát a počítat. Poctivé studium Koránu a nelehký životní osud tuto dívku povzbudil na duchu tolik, až se začala za svobodu a rovnoprávnost žen ve své rodné zemi rvát jako lvice. Krok za krokem se z ní stávala radikální moralistka a islámská feministka.
„Islám byl chápán záměrně chybně tak, aby vyhovoval mužům, kteří ho vykládají. Tedy těm, kteří mají moc jej vykládat. Bůh chtěl rovnost, ale jeho záměr zmařila lidská slabost.“
– citace z knihy, str. 62 –
Druhým vztyčným příběhem je ten Bašírův. Bašír nelenil a v pouhých dvanácti letech se přidal ke svatým bojovníkům Tálibánu, aby mohl bojovat proti „bezvěrcům“. Neméně zajímavým je i příběh Árjány, které Tálibán jednoduše zkřížil životní plány.
Kromě těchto tří ústředních příběhů je však kniha protkána mnoha dalšími životními strastmi afghánských obyvatel. Těch, kterých se válka dotýká každý den, každou hodinu, každou minutu, každou vteřinu… Avšak ohromně zajímavé jsou rovněž zmínky o al-Kaidě, vzniku Tálibánu i jiných fundamentalistických či teroristických uskupení, nebo například nazírání na výklad Koránu. Za povšimnutí rozhodně stojí i zvláštní postavení tzv. bača póš žen.
Další z knih, která je nesmírně čtivá, poučná a nutí čtenáře k zamyšlení. Může se nám zdát, že dění na Blízkém východě je nám na hony vzdáleno, ale nemělo by nám být jedno, že někde trpí naprosto nevinní lidé. Snahy o nápravu tu byly více než patrné, a tak se můžeme jen dohadovat, kdo nakonec může za to, v jakých podmínkách se země za ty roky cizí „pomoci“ nachází. Avšak to nejmenší, co můžeme udělat, je situaci sledovat, analyzovat a pokusit se pochopit pohnutky mocností, které si nad daným prostorem chtějí vydobýt tolik vytoužený vliv…
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Absynt.