Svátek hada

„Může setkání s hadem odhalit, co v člověku dřímá, jaká je jeho povaha a co bude určovat jeho rozhodování po většinu jeho života?“
– citace z knihy, str. 9 –

Název nejnovějšího románu sympatické české spisovatelky Lucie Hlavinkové, která mimo romány s historickou tématikou píše i roztomilé knihy pro děti, mi nedal spát. Proč zvolila zrovna tento název? Jakou má „Svátek hada“ symboliku? Postupem čtení je však dokonale vysvětleno, jaký hrůzný význam sebou tato metafora nese. Až mi z toho naskakuje husí kůže.

V první časové ose se píšou osmdesátá léta minulého století a čtenáři se pomaloučku poodkrývá zoufalství Jana, který hledá stopy po tom, kdo doopravdy byli jeho rodiče a tím pádem i pravdu o sobě samém.

V druhé časové rovině se vracíme o dekády zpět do Podkarpatské Rusi, kde tři výjimeční dětští kamarádi vymýšlejí ty pravé, nefalšované vylomeniny, zažívají společně mnohá dobrodružství, ale zároveň musí být po ruce rodičům při těžké robotě na hospodářstvích.

Helenka žije pouze s tatínkem-lékařem, v jejích očích hrdinou, co zachraňuje zdraví sousedů. Maminku bohužel ztratila v útlém věku. Helenku má otec nesmírně rád, ale opravdovou mateřskou lásku jí předat nemůže, a tak nezná přitulení, mazlení, pohlazení po tváři a všechny ty holčičí věci a rozhovory. Náladu jí však vždy zvednou dva neposedové – Roman s Michalem z přilehlých domků. Tihle tři jsou dohromady nerozluční. Tedy až do doby, než se o budoucnost Helenky začne strachovat rodina z matčiny strany. Nabídka tety Reginy vyzkoušet život v hektické Praze Helenu časem přesvědčí a vesnická pomalost a jakási zaostalost jí začnou překážet. Od rodné vísky se citově oddaluje čím dál tím víc. Trpí tím zejména osamocený otec, ale i Roman, který k Heli pociťoval vždy něco víc než jen přátelskou náklonnost.

O pár let později se i kluci začnou hašteřit, mohly za to jejich rozdílné pohledy na věci politické. Rusíni byli zmateni. Nevěděli, ke které straně se přiklonit, kdo to s nimi myslí dobře a kdo jejich zem jen sprostě uzurpuje. Chlapci jsou povinni narukovat do armády nepřítele, nenáviděných Maďarů, mají bojovat za myšlenky, kterým nevěří, za velitele, kteří se jim hnusí, za národ, který není jejich, a s tím se nemíní smířit. Provedou to, o čem jsou přesvědčeni, že je správné. Jak hluboce se mýlí.

„Sovětský svaz je bratrská, slovanská země, která nechce nic jiného než mír, aby mohla v klidu budovat socialismus.“
– citace z knihy, str. 45 –

Helenka mezitím potkává Dimitrije ze Sovětského svazu, kterému totálně propadne a zamiluje se až po uši. Přes nejrůznější báchorky a sliby, jež jí Dimitrij bulíkuje na nos, nakonec svolí jak se sňatkem, tak odstěhováním se do Moskvy, jeho domoviny. Její okouzlení „zemí zaslíbenou“, na kterou se upřímně těšila, velice brzy opadne a dny strávené v cizím a nepřejícném prostředí se promění v peklo.

V opravdovém pekle se však ocitnou i její dva kamarádi z dětství. Válka nadělá rozdíly. To, co prožívají, každý sám za sebe, mě rmoutilo k uzoufání. Kam až může klesnout lidská bytost? Kde se nachází dno lidské existence? Křivdy spáchané na jejich nevinných tělech i duších se jim zadřely silně pod kůži a do konce života se jim je nepovedlo vydřít ani tím nejbolestivějším „rejžákem“.

Že se všichni dočkali konce války, představoval obrovský kus štěstěny a souhra náhod, ovšem návrat do rodné vesnice byl nebezpečný dále. Pokračovalo snad nikdy nekončící hašteření o Podkarpatské území. Smrt zde byla i nadále denním chlebem…

Udavačství, lhostejnost, bída, beznaděj, zoufalství… Tehdejší doba musela být šílená. Bože, jakým nepředstavitelným osudům museli naši předci čelit. A čím více knih o tématu čtu, tím uvědomělejší jsem a konečně rozumím některým dřívějším rozhovorům prarodičů.
Bylo to silné, co jiného říci? Místy mi bylo až fyzicky zle. A co je nejhorší, na světě stále existují státy s podobným, ne-li horším politickým či jiným zřízením. Děkuji Bohu, že žijeme v zemi, kde se už nemusíme bát říci vlastní názor, strachovat se o každičké slovo, které nám vylétne nezřízeně z úst, že nemusíme klopit oči před mocipány a pokorně je uctívat jako modly.

V příběhu bylo opravdu málo pěkných a radostných chvil, ale když už se objevily, vyhrkly mi slzy v očích.

Lucie píše překrásně, není možnost, aby svým spisovatelským umem nevtáhla čtenáře do děje. A hlavně se za jejími romány skrývají hodiny a hodiny bádání, pečlivé vyhledávání informací, zpracovávání rešerší, a to nejcennější – osobní rozhovory s pamětníky. O to více si její práce cením. Se závěrečnou kapitolou souzním, a stejně jako Jan, si i já vyčítám, že jsem se neptala a nezajímala více. Jenže v době, kdy se ptát ještě šlo, jsem byla pouhé hloupé mládě plácající si bábovičky na pískovišti.

Lucku jsem si dovolila přes sociální sítě oslovit, aby mi dovysvětlila některá tvrzení, jež mě v knize překvapila nebo pro mne byla nová. Tímto děkuji za její trpělivost. Navíc na mne Lucka působí jako ohromně skromná osoba s upřímným a milým úsměvem. Mimo psaní objíždí besedy s dětmi a probouzí v nich lásku ke knihám. Já osobně se zamilovala do její vlčice, s kterou sdílí na sítích veselé zážitky a fotografie z procházek. Mám doma totiž taky jednu takovou vlčici, jenomže ta moje v sobě navíc nese zřejmě zakódovaný jakýsi gen pekelně zlobivého čertíka.

Za recenzní výtisk děkuji Albatrosmedia.

Denisa Šimíčková