Písmem mojí přítelkyně

Spisovatelku Barboru Linke určitě není třeba představovat, protože patří mezi nejúspěšnější české autorky. Já její knihy miluji. Píše s obrovským citem příběhy, které jsou bolavé, ale i plné naděje. Bravurně vykreslené povahy postav a historická fakta tvoří dohromady dílo, které vaše čtenářské srdce chytí a nepustí. A když jsem se konečně dočkala vydání závěrečného dílu Písmem mojí přítelkyně, jásala jsem.

V příběhu, který je rozdělen opět do dvou dějových linek, poznáváme v té současné Kamilu. Ženu, která je rozvedená, smiřuje se se svou situací a ve volných chvílích usedá k deníkům, které zdědila po babičce. Zjišťuje, že její starosti jsou naprosto malicherné oproti hrůzám, které zažili její předci. V jejím životě se i po rozvodu začíná blýskat na lepší časy. A není v tom nikdo jiný než muž. Nový, neokoukaný, ale přesto si Kamila dává veliký pozor. A dobře dělá…

Julie, mladá žena, která by si přála jediné. Aby její rodina byla zdravá a scházela se pravidelně při židovských svátcích. Ano, židovských. A protože se vracíme v této lince do období 2. světové války, nemusím vás dlouho napínat co se Juliině rodině děje. Všichni se modlí, aby válku přežili. Aby nemuseli opustit svoje domovy a sebe navzájem. Bohužel, jak víme, vše dopadlo jinak. Julie tak prožívá obrovská trápení.

Autorka bravurně propojila dvě zdánlivě nesouvisející linky. Ta ze současnosti pro mě byla až na pár drobností odpočinková. Kamilu jsem si oblíbila a fandila jsem jí. Vnitřně jsem nadávala, když se jí nedařilo nebo se hnala do problémů. Jenže tato linka střídala tu válečnou. Juliinu, která mě rozsekávala od prvních stránek. Víte, autorka nepopisuje nějaké brutality, nezakládá své vyprávění na příšerných krvavých scénách. Ona se věnuje hodně pocitům daných postav. Co musela prožívat Juliina maminka, když stála před pro mě nepředstavitelným rozhodnutím. Tato scéna ve mně navždy zůstane. Pak dočtete, řeknete si, jak s vámi celý příběh zamával, otočíte stránku a tam….osudy postav z knihy a to mě dorazilo úplně.

Upřímně říkám, že se mi historická linka líbila víc. Ač to zní divně, když byla z válečných let, ale autorka ji zpracovala neuvěřitelně citlivě. Já nezapomenu na Davídka. Nikdy. Strašně mě to sebralo.

Miluju autorčinu tvorbu a pokud jste nečetli Jménem mojí sestry, Srdcem mojí babičky a Písmem mojí přítelkyně, napravte to. Tyhle knihy, respektive příběhy v nich vás nenechají v klidu. Budete plakat, budete se usmívat, budete přát i nenávidět. Zažijete obrovské spektrum emocí a na tyhle tři knihy rozhodně nezapomenete.

Knihu vydalo nakladatelství Motto ve společnosti Albatros Media v roce 2024.

Lenka Zajíčková