Anna R.: osudy chalupy čp. 5

„Všichni trpíme po svém. Každý ale vidí jen sebe, své utrpení a své křivdy. A nejsnazší je odhlédnout od nich tak, že se budete nimrat v cizím neštěstí.“
– citace z knihy, str. 112 –

S románem „Anna R.: osudy chalupy čp. 5“ oblíbené české autorky Jany Poncarové se ocitáme v obci Dobřív asi v tu nejhorší možnou dobu v novodobé historii lidstva.

V první časové lince nás příběh zanese do roku 1913. František Reindl se spolu se svou ženou Annou činí na rodinném statku. Hospodaří na něm s láskou. Těžká robota jim není cizí a nadto se nebojí novot – zavádí do stavení nejnovější vynálezy, ať už jde o vodovod, či mlátičku na obilí. I na další léta mají plánů habaděj. Všechny smělé vize jim však zpřetrhá Velká válka, kterou spustil vražedný sarajevský atentát na nástupce trůnu arciknížete Franze Ferdinanda. Ač se to tak zprvu nejeví, nakonec je i František povolán bojovat za císaře. Veškeré naděje, že bude válce brzy utrum skončí stejně rychle jako životy tolika mladých mužů, kteří ze vsi mizí jako pára nad hrncem. Pro ženy v hospodářství to znamená jediné – zastat nejen tradiční práce v domácnosti, ale převzít otěže i za dosud jasně chlapskou robotu na polích a s dobytkem.

Těžké chvíle z fronty a z nenadálého lopocení na hospodářství si oba manželé zpříjemňují psaním dopisů, na nichž je příběh postaven. Františka těší jen jediné – ví, že ho doma čeká nejen milující žena, ale i šikovné děti František a Mařenka.

Druhá časová linka nás přenese jen o pár roků dál. Anna v roce 1938 žije sama hluboko v lese. Pryč od lidí, pryč od minulosti, která jí vzala všechno drahé. Jediná osůbka, která ji pravidelně navštěvuje je neodbytná a zvídavá dívenka Drnda. Osud je však krutý, krutější než sám ďábel. Válka opět tluče na dveře a těžko si představit, že bude ještě pekelnější než ta první.

Příběh pojednává o roubence a hospodářství rodiny Reindlů, o které řadu let pečuje autorčin otec. Její babička schraňovala onu zmiňovanou korespondenci, kterou si Anna s Františkem vyměňovali během první světové války, stejně jako další jedinečné dokumenty, jež autorce následně posloužily při tvorbě tohoto románového příběhu.

„Věčně trvá jen smutek.“
– citace z knihy, str. 234 –

Dojemné čtení o jedné „obyčejné“ rodině, která si prošla hrůzami dvou světových válek i následnou kolektivizací. Rozhodně není co závidět. Vedle osudu nešťastné Anny sledujeme i životní pouť jejích dvou dětí, jež jsou vlastně také velmi tragické. Bodl mě u srdce fakt, že si lidé škodili i v dobách, kdy by se očekávalo, že je nepěkné události spíše semknou.

Román vydalo nakladatelství Motto.

Denisa Šimíčková