Trojlístek

„Kdyby svět vedly ženy, byl by čistý, zdravý, a hlavně bez násilí. To znamená žádné války. Však které matky by posílaly své syny na smrt?“
– citace z knihy, str. 36 –

Kdysi nerozlučné kamarádky ze sirotčince v saské Torgavě, Elsu a Magdalenu, doplní svéhlavý vykuk Hans. Společně se protloukají nelítostným přežíváním bez rodičů, pod tvrdou rukou vychovatelů. Společně tvoří trojlístek pevného přátelství, kterým nikdy nikdo a nic neotřese. Tedy až do chvíle, které budou tihle tři litovat po zbytek života.

„I to nejsmutnější prostředí v sobě může skrývat trochu barvy, kousek dobrodružství a pevné přátelství.“
– citace z knihy, str. 95 –

O pár let později, kdy se jejich cesty vlivem událostí rozešly a kdy už jsou všichni tři dospělí a zakládají rodiny, sledujeme jejich trápení na konci válečné vřavy, které způsobil bláznivý kníratý skřet, jemuž většina národa ležela u nohou. Náš trojlístek mezi jeho obdivovatele nepatřil, ač jisté nacionální záchvěvy v jejich činech a hovorech vidět lze. Přesto i jich se válečné události hluboce dotknou. Jak by také ne. Nacistickým duchem bylo prosáto každodenní bytí v Hitlerově nově vznikající Velkoněmecké říši.

S Hansem se ocitáme v první linie na východní frontě. Doma jej čeká Magda, s kterou se pár let nazpátek oženil a zplodil již třetího potomka. Avšak o tom, co se doma děje s blížícím se koncem války, nemá ani tušení. Nemá nejmenší představu, jaká muka si Magda v posledních dnech války prožívá. I on sám tomu nechtěně přispěl. Avšak možná je to dobře. Sám totiž zažívá nepředstavitelné hrůzy, které jeho mysl ochromí a pozmění dosavadní chápání důvodů celého toho nemilosrdného válečného běsnění.

Pod drobnohledem je i Elsa, cikánská dívka, velmi houževnatá a mě obzvláště sympatická svou nezdolnou umanutostí. Stala se posluhovačkou u vlídné vesnické rodiny. S jejich dcerou Inou si byly blízké skoro jako sestry. Jako každá německá rodina, ať už zfanatizovaná nacistickou propagandou, nebo ta, která se zlosynem nechtěla mít nic společného, i jejich muži museli narukovat. Bůh ví, kde je jim konec. Ina je v očekávání. Má to za pár. A právě v této chvíli je s Elsou a matkou nucena opustit hospodářství před příchodem hrůzu nahánějící Rudou armádou. Vydávají se na několika kilometrovou cestu tuhým mrazem směrem do utečeneckém tábora v Košalínu, kde očekávají spásu. Najdou zde však jen zkázu… Putování Elsy mne donutilo nahlédnout do map a zjistit si přesnou polohu míst, odkud a kam se vlastně vydala a jakou štreku musela zdolat.

Příslušníci sovětské armády jsou pověstní svou krutostí. Vlastně se jim není za jejich nenávist k Němcům co divit. Německý národ se (nejen) na jejich obyvatelích během válečných let dopustil nepředstavitelných zvěrstvech. A oni touží po odplatě. Chtějí se pomstít. Jedno, že to schytají nevinné děti, ženy a starci, i ti, kteří nasazovali krk při ukrývání Židů, či všelijak napomáhali odboji. Bohužel, uctívači Hitlera na tu dobrotivou část německého obyvatelstva seslali nenávist celého světa.

„Co jsme to za národ, že jsme schopni páchat zlo sami na sobě?“
– citace z knihy, str. 37 –

Autorce se zcela autenticky podařilo zachytit chaos blížícího se konce války, záchvěvy nutkavé potřeby zachránit si životy a zejména ten příšerný strach z nevědomosti, co utečence čeká, kam se vrtnou, kde skončí. Co s nimi, pro pána, bude! Kde naleznou bezpečné útočiště? Existuje vůbec takové místo? A vrátí se kdy vůbec zpět do svých domovů?

Autorka uchopila příběh obyčejných německých občanů, kteří s kníratým uřvancem nikterak nesympatizovali, přesto se jich válka, a hlavně pak její ukončení, hluboce a tíživě dotkla. Rány na těle i duši se snaží zalepit láskou a vírou, že zase bude dobře. Smíření se s tím, čeho se německý národ na Evropě během dlouhých válečných let dopustil, je těžké, ale potřebné. Oboustranný respekt je lékem na bolavá srdce následujících generací…

Válečný román „Trojlístek“ z produkce nakladatelství Motto je v pořadí čtvrtým románem skvělé české autorky Barbory Linke žijící v Drážďanech, který mě pohltil od první stránky. Jedinečnost příběhu spočívá i ve faktu, že se autorka nechala inspirovat opravdovým osudem manželovy babičky. Takové příběhy pro mne mají obzvláště kouzlo.

Jediné, co mne malinko rušilo, bylo použití hovorové češtiny u vyprávění z úst Elsy a Hanse. Mě prostě „čecháčtina“ trhá uši. Ale chápu, že se tím autorka nejspíš snažila poukázat na životní úroveň a míru vzdělání, kterého se těmto dvěma v životě dostalo.

Na závěr se podělím o větu, jíž autorka ve svém díle použila, a s níž hluboce souzním: „V jádru je celkem jedno, na které straně barikády člověk stojí, Němec nebo Rus, Čech nebo Polák, poražení nebo budoucí vítězové, ani zdaleka nelze s určitostí říct, kdo je v konečném součtu horší. Je docela možné, že jsme my všichni součástí jednoho obrovského zla“ (str. 188).