Je matka mrtvá

„To, co se nestane, je někdy to nejdůležitější, co den přinese.“
– citace z knihy, str. 164 –

Johanna se po třiceti letech vrací do rodného Norska, do země, které musela před třemi dekádami opustit. Opustila nejen rodný kraj, ale i svou rodinu, matku, otce, sestru a manžela. Poslední roky nebyla s nikým z nich v kontaktu. Měla k tomu důvod, kterému však rozuměla jen ona sama.

„Domnívám se, že lidé, kteří spolu tráví hodně času, srůstají do vzájemné závislosti, že jejich pouto roste a sílí, i když pouta také omezují a dřou, zejména ta, která se složitě přetrhávají, rozdírají krk nebo kotník, kde je kůže tenká.“
– citace z knihy, str. 113 –

Co od svého návratu očekává? Bude o ni rodina vůbec stát? Bude ji chtít matka se sestrou vidět? A jsou vůbec ještě naživu? Jak asi vypadají, jak žijí? Otázky se den ode dne množí a Johanna vlastně ani neví, zda na ně chce znát odpověď.

Návrat na ni doléhá v mnohem větší míře, než očekávala. Ač už oslavila šedesátiny, je nepřirozeně nesvá, necítí se ve své kůži, bojí se, že potká matku někde na ulici. Z té představy ji přepadává úzkost, panika.

Obě strany jsou obzvlášť zatvrzelé. Ani jedna nechce udělat první krok ke smíření. Pro mne to byla naprosto nepředstavitelná situace, jelikož mám obrovské štěstí, že, ačkoliv své rodiče hluboce respektuji, jsou to zároveň parťáci a nejdůležitější osoby v mém životě. Neumím se vžít do pozice Johanny, která se od matky vždy dočkala pouze lhostejnosti a nedůvěry, měla z ní dokonce strach. Její názory i záliby s radostí zadupávala do země. A neumím se vžít ani do role matky, již dcera beze slova opustí.

„Člověka zajímají zejména ty informace, ke kterým nemá přístup. Z nedostatku informací si vymýšlí.“
– citace z knihy, str. 19 –

Celé dílo norské spisovatelky Vigdis Hjorth „Je matka mrtvá“ je o domněnkách, o představách, co by kdyby. Zvláštně uchopené dílo se zajímavými myšlenkovými pochody hlavní hrdinky. Po celou dobu vyprávění se nás snaží přesvědčit, že je nad věcí, že o nic nejde, ale přitom sledujeme, jak je psychicky nevyrovnaná. Propadá trudnomyslnosti a počíná si více než podivně, někdy je její konání na pováženou. Jedná iracionálně, dětinsky, někdy doslova psychoticky.

Originálně byla řešena i délka některých kapitol, jež obsahovaly například jen jednu jedinou větu.

Ale díky Johanně vím, že pokud někdy budu potřebovat vyhledat nějakou norskou adresu či osobu, která zde žije, mohu se spolehnout na www.1881.no ☺️.

„Utrpení je pouto přinášející magickou rozkoš, jakou štěstí nikdy neposkytne.“
– citace z knihy, str. 173 –

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Argo.

Denisa Šimíčková