Ještě chvíli celé jablko

Hlavní hrdinkou románu „Ještě chvíli celé jablko“ české autorky Alexandry Buršíkové je pětačtyřicetiletá Karin, která má na první pohled všechno, co ke spokojenému životu žena potřebuje. Fungující manželství, dospělého cílevědomého syna, zdravou rodinu a přátelé, na které je spolehnutí. Jenže Karin neustále cítí, že je něco v nepořádku, že je něco, co jí nedá klidné spaní.

Špatně se vyrovnává s odchodem syna ze společné domácnosti, avšak nastal čas vypustit dítko z hnízda a nechat ho žít život podle svého.

Karin to nedá a začne se šťourat v minulosti. Jelikož má ráda slova, vypovídá se z let minulých formou deníkových zápisků. Čtenář se tak přenese do dob, kdy hrdinka prožívala svoje dětství a dospívání, kdy poznala svého budoucího manžela, kdy porodila své jediné milované dítě.

Během těchto let si zažila dost nepěkných situací a hlavně proto, že byla dosti formována názory rodičů, kteří jí do hlavy vštěpovali, že na světě není proto, aby si užívala, ale proto, aby byla užitečná pro ostatní, se velmi těžce s podobnými událostmi prala. Dle rodičů se má soustředit na péči o rodinu a domácnost, být dobrá v zaměstnání, ale v žádném případě nemyslet na vlastní potřeby.

Hodně se v povídání věnuje záležitostem, které se jí v životě, dle jejího názoru, nepovedly. Svíralo se mi z toho srdce. Ženská v nejlepších letech, co se neumí radovat, co neumí prožívat pozitiva, protože má v mysli hluboce zavštípeno, že na podobné „neduhy“ nemá jednoduše nárok!

Při čtení si uvědomíme, že někdy stačí jen jedna mizerná chvilka, která změní tok našeho bytí. Poté, co Karin prožila, lze chápat její uzavřenost a jakési smíření se s málem, kdy od života nic neočekává, raději stojí za rohem a jen zpovzdálí pozoruje plynutí života okolo sebe, aby náhodou zase něco „nepokazila“. Někdy stačí málo a svět se nám převrátí vzhůru nohama.

„I ten nejmenší okamžik má moc. Právě on rozhoduje o našem osudu.“
– citace z knihy, str. 33

Vinu za nezdary si často dává úplně zbytečně, ale za některé si může sakra sama. Jelikož už neví kudy kam a o pomoc si nikomu neřekne, aby někoho náhodou nezatěžovala vlastními problémy, začne utápět utržené rány v alkoholu, což však rozhodně není dobré řešení. Nadto zanedbává manžela i syna a nezdrží se ani nevěry.

Blízká mi byla místa, na kterých se příběhem odehrává. Ať už šlo o Ostravu či Valašsko, kde mám část rodiny a kde jsem s radostí trávila dětství. Dokonce i ten beskydský pochod, na nějž se Karin vydala, je mi znám. Mám přátelé, co už jej mají zdárně za sebou a spokojeností jen zářili.

Kniha je to dost pesimistická, hodně hloubavá a nutí čtenáře se nad spoustou věcí, jež každodenně prožíváme, zamyslet zcela jinou perspektivou, než jak jsme běžně navyklí.

Denisa Šimíčková