Albánský závan Hemingwaye

Přečtete-li první řádky povídkového souboru Když projížděl Chruščov naší vesnicí, dýchne na vás tradice anglo-americké literatury. Stejně jako Hemingway, i Aliҫka ve svých povídkách akcentuje dialog, úsečnost a racionalitu vítězící nad emocí. Forma balancuje na hraně deníkových záznamů a reportáže, povídkám chybí silnější pointa, psychologie postav je potlačena jejich zdánlivou absurditou.

O to víc je však Aliҫkova próza autentičtější a syrovější. Místo vyšperkované beletrie vidíme útržky z dějin albánského stalinismu, z nichž si pomalu skládáme mozaiku tehdejší doby. Nesouvislost jednotlivých příběhů je však pouze domnělá; Aliҫkovu tvorbu spojuje řada silných témat. Jedním z nich je matka a její mateřský cit, vždy silnější než láska ke Straně a soudruhu Enverovi. Druhým silným tématem je vesnický člověk a jeho prostota tváří v tvář sebekarikující ideologii (např. povídka Staří manželé). Místy až švejkovská nevinnost Aliҫkových postav se projevuje např. v situaci, kdy starý vesničan opečovává svůj slogan „Vietnam zvítězí“, ačkoli již 15 let neodpovídá aktuální politické situaci. Přestože způsobí mezi spolustraníky zděšení, jeho jednání vychází z nezištné touhy prospět mezinárodnímu proletariátu. Autor také zajímavě pracuje s kontrastem, zejména mezi přirozeným lidským citem a brutalitou režimních poskoků (povídky Sázení stromů, Matka). Otázku, do jaké míry je za ponižování vyloučených zodpovědný sám jedinec, nechává autor na čtenáři.

Za umělecky nezdařilejší povídku lze označit Kamenné slogany, které se staly i předlohou divácky úspěšného filmu. Příběh popisuje kafkovskou realitu maloměstské školy, jejíž pedagogové i žáci tráví podstatnou část volného času pečováním o prorežimní slogany, přičemž jejich obsah se často mění dle aktuálního stranického rozhodnutí. Pokud bychom si nepřipustili, že povídka vychází ze skutečných událostí, mohli bychom si myslet, že jde o literární schematismus; smyslem života obyvatel je pouze slogan a nic víc o nich nevíme. Mají rodiny? Chodí do divadel a do kin?

Jako červená nit se celým povídkovým souborem táhne absurdita. V povídce Čína není revizionistická země je škola obrácena vzhůru nohama jen proto, že se jeden z žáků přeřekl. Když projíždí Chruščov vesnicí, kde jsou internováni političtí vězni, problémem není samotný tento fakt, jako spíš otázka, kdo bude s kým zamčený v kůlně.

Časově je soubor zasazen jak do období Hodžova režimu, tak i do krátkého období po něm, přičemž jedna povídka je věnována úmrtí vůdce a sledováním reakcí obyvatel. Kniha je nakonec zarámována povídkou Těžký rok popisující bouřlivé povstání z roku 1997, o němž svět dodnes ví jen velmi málo. Ale ani zde – jak by čtenář možná očekával – nepátrá Aliҫka po příčinách konfliktu ani neřeší jeho politické konsekvence. Opět uchopí událost optikou obyčejných lidí a výsledkem je tragikomický příběh o lidech, kteří museli mzdy a platy pašovat v rakvích a sanitkách.

Kdo je tedy Albánií fascinován a rád by na tuto zajímavou zemi nahlédl z opravdu nezvyklého úhlu, nezbývá, než mu tento soubor povídek doporučit.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)