Dezertér v domě

Scénář a kresba: Džundži Itó
Originál: Dassouhei no Iru Ie
Crew, 2026

Džundži Itó dnes umí nakreslit hrůzu s chirurgickou přesností.

Tahle kniha ukazuje dobu, kdy si teprve zjišťoval, čeho všeho se vlastně dá bát.

Ne všechno je tady ještě dokonale vybroušené.

Některé povídky jsou prosté.

Některé stojí na jediné silné pointě.

A některé už obsahují přesně ten druh obrazu, kvůli kterému se člověk po dočtení podívá do tmavého rohu místnosti trochu jinak než předtím.

Právě proto je Dezertér v domě zajímavý.

Nejen jako sbírka hororových povídek.

Ale jako pohled do dílny člověka, který ještě není „mistrem Džundži Itó“.

Teprve se jím stává.

Dvanáct pokusů o strach

Sbírka obsahuje dvanáct příběhů — od Bio House přes Zlodějku tváří, Kde žije Sandman, Dlouhé vlasy v podkroví, Nesnesitelný labyrint či Šikanu až po titulního Dezertéra.

A právě pestrost je její největší předností.

Itó ještě není zamčený v jednom typu hororu.

Jednou zkouší upíry.

Jindy posedlost krásou.

Pak noční můru, která se dere do reality.

Vlasy, které získají vlastní život.

Místo, odkud není možné uniknout.

Rodinu, která promění krutost v tradici.

Někdy je hrůza fyzická.

Jindy psychologická.

A občas je nejhorší právě to, že se dlouho neděje skoro nic.

Jen máte pocit, že něco není v pořádku.

A ten pocit roste.

Ještě ne dokonalý Itó

Tohle je důležité říct.

Pokud někdo začne s Džundžim Itóem právě tady a čeká okamžitě Uzumaki nebo jeho nejpropracovanější pozdější povídky, může být trochu zaskočený.

Raný Itó je přímočařejší.

Někdy skoro až školní.

Představí problém.

Nechá ho narůst.

Přidá groteskní obraz.

A přijde pointa.

Ne všechny povídky fungují stejně silně.

Ale právě v tom je kniha cenná.

Vidíte autora, jak zkouší.

Co unese stránka.

Jak daleko může deformovat tělo.

Jak dlouho může natahovat čekání.

A jak má vypadat poslední panel, aby člověka ještě chvíli pronásledoval.

Tohle není sbírka vrcholů kariéry.

Je to sbírka kořenů.

Dlouhé vlasy v podkroví

Tady už Itó působí skoro úplně jako ten autor, kterého známe dnes.

Obyčejná situace.

Rozchod.

Dlouhé vlasy.

Zvuky v podkroví.

A pak už jen pomalé posouvání reality do místa, kde nedává smysl vůbec nic.

Povídka funguje skvěle právě proto, že motiv vlasů je tak obyčejný.

Vlasy jsou něco intimního.

Součást identity.

Něco, čeho se dotýkáme každý den.

Itó vezme něco tak běžného a zbaví to bezpečí.

Najednou se vlasy mění v cizí organismus.

Něco, co roste.

Pohybuje se.

A chce něco vlastního.

Přesně tohle se později stane jedním z jeho poznávacích znamení.

Nejlepší Itóovy nápady nezačínají u démonů.

Začínají u normálních věcí.

A pak jim nechají jen jednu vlastnost navíc.

Kde žije Sandman

Ještě zajímavější je pro mě Kde žije Sandman.

Mladý muž odmítá spát, protože má pocit, že v jeho snech existuje jiné já, které se chce dostat ven.

To je přesně ten druh nápadu, který působí absurdně.

A zároveň až nepříjemně logicky.

Sen je totiž jedno z mála míst, kde člověk úplně ztrácí kontrolu.

Nemůžete se rozhodnout, co se vám bude zdát.

Nemůžete si vždy poručit, že se probudíte.

A co když se ve spánku skutečně děje něco, co bdělý člověk nevidí?

Itó tenhle základní strach vytáhne do fyzického extrému — tělo se začne obracet naruby, protože něco uvnitř se snaží dostat ven.

Tohle už není jen dobrá pointa.

Tohle je čistý body horror.

A hlavně je v něm něco velmi itóovského:

psychický strach se nakonec vždycky stane tělesným.

Šikana: bez monster, a přesto možná nejhorší

Možná nejsilnější povídkou celé knihy je ale Šikana.

Ne proto, že by byla nejkrvavější.

Právě naopak.

Tady Itó nepotřebuje démona.

Ani mutaci.

Ani monstrum.

Stačí mu člověk, který objeví, že ponižovat někoho může být příjemné.

A pak už jen čeká, kam až to dojde.

To je podle mě jeden z nejzajímavějších momentů celé sbírky.

Itó ukazuje, že hrůza nemusí být nadpřirozená.

Někdy vznikne prostě jen tím, že člověk překročí jednu malou hranici.

Pak druhou.

Pak třetí.

A postupně si začne zvykat.

Právě závěr této povídky ukazuje, jak dobře Itó už tehdy uměl jednu věc:

nechat poslední stránku udělat většinu práce.

Titulní Dezertér

A pak je tu Dezertér v domě.

Povídka, podle které dostala jméno celá sbírka.

Rodina ukrývá vojenského dezertéra.

To samo o sobě by bylo ještě poměrně přímočaré.

Jenže válka už skončila.

Před osmi lety.

On to neví.

Rodina mu totiž dál vytváří realitu, ve které konflikt pokračuje.

Ne z ochrany.

Z pomsty.

A právě tady je Itó překvapivě civilní.

Nepotřebuje žádné monstrum.

Stačí lež.

Dlouhá.

Pečlivě udržovaná.

Krutá.

Člověk žije osm let v prostoru, kde mu ostatní kontrolují svět.

Říkají mu, co se děje venku.

Co je bezpečné.

Čeho se má bát.

A hlavně mu nedovolí ověřit si pravdu.

Tohle je horor úplně jiného typu.

Ne o těle.

O realitě.

A možná právě proto titulní povídka funguje i dnes.

Co je na raném Itóovi nejzajímavější

Ještě není tak výtvarně posedlý detailem.

Jeho postavy jsou jednodušší.

Kompozice méně precizní.

Grotesknost není tak důmyslná jako v pozdějších knihách.

Ale už tady je něco, co nezmizí nikdy.

Zvědavost.

Itó se pořád ptá:

Co kdyby?

Co kdyby měly vlasy vlastní vůli?

Co kdyby se sen snažil dostat ven?

Co kdyby měl člověk dvě tváře?

Co kdyby byl prostor nekonečnější, než vypadá?

Co kdyby byla rodina schopná udržovat lež celé roky?

A nejlepší je, že odpovědi nikdy nejsou uklidňující.

Kresba, která se teprve mění v podpis

Dnes poznáte Itóovu kresbu během několika panelů.

Tady je zajímavé sledovat, jak se ten rukopis rodí.

Obličeje ještě nejsou vždy tak precizně nepříjemné.

Stínování méně dramatické.

Ale oči už fungují.

Výrazy už fungují.

A hlavně funguje kontrast mezi normálností a groteskou.

Jedna stránka může být téměř obyčejná.

Na další už se díváte na něco, co byste nejraději zase neviděli.

Právě tento přechod je pro Itóa zásadní.

Nikdy vám nedá horor celý najednou.

Nechá vás chvíli uvěřit, že svět je normální.

A pak ho deformuje.

Ne všechny povídky jsou stejně silné

Tohle není dokonale vyrovnaná sbírka.

A byla by chyba předstírat opak.

Některé nápady jsou výborné.

Jiné působí jako cvičení.

Občas je pointa předvídatelná.

Jindy se příběh rozběhne zajímavěji, než nakonec skončí.

Ale přesně tak by raná tvorba měla vypadat.

Autor ještě nemá automaticky odpověď.

Hledá.

Zkouší.

Občas přestřelí.

A pak přijde povídka, ve které najednou všechno sedí.

Pro čtenáře, který už Itóa zná, je to možná větší radost než dokonale vyvážený výběr.

Vidíte vznik stylu.

Horor, který nestojí jen na monstrech

Přestože je v knize spousta fyzických deformací, nejzajímavější motivy jsou často lidské.

Žárlivost.

Ponížení.

Touha ovládat druhé.

Zášť.

Pomsta.

Samota.

Strach z opuštění.

Itó tyhle emoce neanalyzuje psychologicky.

On je zvětší.

Dá jim tělo.

A nechá je udělat něco strašného.

To je možná důvod, proč jeho horor funguje i tam, kde je absurdní.

Monstrum může být nemožné.

Emoce pod ním jsou velmi reálné.

392 stran jako malé muzeum začátků

České vydání má 392 stran, černobílý tisk a překlad Anny Křivánkové.

A délka je v tomhle případě výhoda.

Dvanáct povídek dává dost prostoru sledovat vývoj.

První příběhy působí hruběji.

Pozdější jsou jistější.

A u některých už je jasné, kam Itó směřuje.

Nečtete jen sbírku.

Čtete skoro časovou osu.

Dezertér v domě není nejlepší kniha Džundžiho Itóa.

A právě proto je tak zajímavá.

Ukazuje autora předtím, než přesně zjistil, co všechno dokáže.

Některé povídky jsou ještě jednoduché.

Některé trochu neohrabané.

Jiné ale už obsahují celé budoucí Itóovo DNA.

Obyčejný předmět, který přestane být obyčejný.

Tělo, které se obrátí proti člověku.

Rodinu, která se stane pastí.

Realitu, jejíž pravidla se začnou nepozorovaně měnit.

A hlavně přesvědčení, že nejhorší věc často není monstrum.

Je to okamžik, kdy postava pochopí, že už nemá kam utéct.

Titulní Dezertér to vystihuje dokonale.

Muž osm let věří, že válka pokračuje.

Ne proto, že by svět skutečně hořel.

Ale protože lidé kolem něj potřebují, aby tomu věřil.

A to je možná jedna z nejlepších definic hororu vůbec:

Svět je pořád stejný. Jen někdo jiný rozhoduje, co o něm smíte vědět.

Itó později nakreslí děsivější monstra.

Šílenější světy.

A mnohem dokonalejší stránky.

Ale semena už jsou tady.

A některá z nich už v roce 1990 rostla zatraceně hluboko.