Baader Meinhof Komplex: Smrtící idealismus a otevřené rány

Na rozdíl od jiných skupin však k dosažení svých cílů zvolila teror a násilí. Na zakladatele Ulrike Meinhof, Alexandra Baadera a Gudrun Enslinn navázala druhá generace bojovníků. Na konci jejich působení po nich zůstaly přibližně tři desítky mrtvých a nespočet zraněných, řada vypálených objektů a vyloupených bank.

Sešlý pán nyní může nad filmem, který měl ve čtvrtek českou premiéru, nejen zavzpomínat na staré časy, ale i zamyslet se nad tím, co vlastně spáchal a jaké kořeny jeho jednání mělo.

Snímek totiž není pouze dokumentárním zachycení historických událostí. I přes značnou autenticitu a věrné zachycení i těch nejmenších dobových detailů se neomezuje na pouhopouhé vylíčení toho, jak atentáty probíhaly. Zabývá se především psychikou zakladatelů teroristické  buňky, jejich vnitřními pohnutkami a dovede vyvolat celou řadu zajímavých otázek.

Už z názvu vyplývá, že se nejvíc podrobností dozvíme o dvojici Meinhof – Baader. Mezi nimi osciluje ještě třetí zakladatelka RAF – Gudrun Ensslin. Ensslin byla alespoň v začátcích působení RAF nejvíc sexy členka buňky, provokovala nejen svojí náklonností ke komunistické ideologii. Snažila se vymezit proti svému minulému životu, zvláště proti otci, který působil jako kněz.

Baader byl nezodpovědný a namyšlený floutek, který se rád předváděl a ideologie mu sloužila jen jako berlička. Tohoto teroristu si bravurně vystřihl jeden z nejvýraznějších mladých německých herců – Moritz Bleibtreu, kterého jsme mohli mimo jiné vidět v Experimentu nebo filmové skládačce Lola běží o život.

Asi nejzajímavější postavou se ukazuje být Ulrike Meinhof v podání Martiny Gedeck. Sledujeme její přerod z inteligentní, citlivé ženy ve fanatičku, která už žádného citu není schopná, dokonce opouští svoje děti. Je zajímavé, že ona jediná z celé ústřední trojice pravděpodobně brala svůj boj za lepší svět vážně. Ve vězení se v ní opět probudilo svědomí, proto jako první ze všech spáchala sebevraždu.

Sto padesát minut může být při sledování některého filmu zatraceně dlouhá doba, v případě snímku talentovaného režiséra Uliho Edela to naštěstí neplatí. Pasáže, které jsou naplněny autentickými výroky a ideologickými debatami, nejsou uspávající, naopak, posunují děj dál.

Zajímavé je sledovat, jaké reakce film v Německu vyvolal. Třicet let není dlouhá doba a mnohé rány zůstávají doposud otevřené. Jako první se ozvali příbuzní obětí rudého řádění, nesouhlas s filmem a zejména jeho erotickými scénami dala najevo dokonce i nedávno propuštěná teroristka Brigite Monhaupt. Češi ovšem nejsou Němci a o RAF mají jen malé povědomí. Baader Meinhof Komplex není běžným filmem a dovede i ty, kteří nemají o historických faktech ani ponětí, vtáhnout a upoutat. Neklouže totiž jen po povrchu, úspěšně se dostává i pod něj. Nekomentuje události a nemanipuluje s divákem, nechává ho utvořit si svůj vlastní názor.

Při sledování rekonstrukcí jednotlivých atentátů, uprostřed této krvavé jízdy plné naturalistických záběrů na zmítající se oběti, do kterých teroristé z RAF střílí dávky olova, si uvědomíme, že se veškerá ideologie někam ztratila. Utopila se v krvi, přestala být slyšet v rámusu výstřelů. Z idealismu, snahy napravit bezpráví a dosáhnout spravedlnosti a sociální rovnosti zůstal jen brutální fanatismus. Ne, členové RAF tento svět nezlepšili, naopak napáchali mnoho zla. A čeho tím dosáhli? Baader, Meinhof a Ensslin spáchali sebevraždu ve vězení. Jediné, co po nich zbylo, je cesta do prázdnoty vroubená hroby jejich obětí a tento film.

Adéla Zicháčková