Kniha vs Film: Hvězdy nám nepřály

Šestnáctiletá Hazel trpí rakovinou, musí s sebou všude nosit přístroj, který jí pomáhá dýchat, a aby toho nebylo málo, donutila ji její matka, aby chodila do podpůrné skupiny pro ostatní děti, které jsou také nemocné, nebo které se už z rakoviny vyléčily. Hazel se na nudné hodiny plné srdceryvných příběhů a soucitu chodit nechce, ale jednoho dne na nich potká Augusta. Oba si díky svému přístupu k životu a sarkastickým poznámkám velmi rozumí, a tak se z nich stanou přátelé a později spolu začnou i chodit. Prožívají spolu spoustu zábavných chvil, život je ale nešetří a staví před ně mnoho překážek.

V dnešní době už jen málokdo neslyšel o tomto příběhu dvou mladých, zamilovaných, ale také nemocných lidí. Někteří se o něm dozvěděli díky knize Hvězdy nám nepřály amerického spisovatele Johna Greena, která vyšla v originále v roce 2012 (v ČR v roce 2013), ostatní viděli nebo alespoň slyšeli o populárním stejnojmenném filmu, který přišel do kin v červenci letošního roku. Jak kolem knihy, tak kolem filmu se strhl u nás i v zahraničí velký rozruch.

Kniha Hvězdy nám nepřály byla od samého začátku opěvovaná a všichni z ní byli nadšení. Postupem času se ale začali nacházet i ti, kteří dokázali vystoupit z davu a vyslovit svůj názor, že z knihy zase až tolik nadšení nejsou. Těchto lidí v poslední době přibývá a není se čemu divit. I když je kniha psána velmi jednoduchým stylem, a může ji tedy číst téměř kdokoli, autor John Green se nemůže zavděčit všem. Mnohým začalo vadit přílišné filozofování, kterého od mladých hlavních hrdinů v knize naleznete opravdu hodně a budete se ptát, zda to je vlastně v šestnácti letech vůbec možné. Neustálé používání sarkasmu a mnoho vtipů, které si jsou ale často podobné, také nejdou všem čtenářům pod nos. Přesto se celý svět těšil na filmovou adaptaci…

Filmový trailer:

Premiéra filmu Hvězdy nám nepřály se uskutečnila na Mezinárodním filmovém festivalu v Seattlu v polovině května. Do kin po celém světě se příběh dostal na začátku června. Téměř dvě hodiny dlouhý romantický snímek má na svědomí mladý americký režisér Josh Boone. Scénáře se chopili Scott Neustadter, Michael H. Weber a autor knižní předlohy, John Green. Ten v průběhu natáčení velmi intenzivně spolupracoval s celým štábem a hlavně s herci, protože se je snažil co nejvíce přiblížit své vizi, hlavně co se emocionálních projevů týká. Velmi důležitým aspektem každého filmu je hudební podklad, o který se v tomto případě postarali Nate Walcott a Mike Mogis. O jejich brilantním výběru písní hovoří i fakt, že se mnoho z nich v poslední době stalo velmi vyhledávanými nejen v USA, jmenovitě například píseň Boom Clap, v jejímž klipu můžete najít ukázky z filmu.

Klip:

O tom, že jsou kniha i film velmi úspěšné, už nikdo nepochybuje. Přesto se, jako u každého filmového zpracování, nabízí otázka: co je lepší? Tato otázka rozděluje lidi pokaždé do dvou skupin. Samozřejmě předpokládáme, že tuto otázku pokládáme člověku, který četl knihu i viděl film. U mnoha  filmů je větší skupina těch, kteří nedají dopustit na knihu, a prohlubeň mezi filmem a knihou se tak zvětšuje, pokud se čtenář ke knize dostal ještě před zhlédnutím filmu. V případě filmu Hvězdy nám nepřály ale ta prohlubeň vůbec není tak velká, naopak. Málokdy se stane, že byste knihomola slyšeli chválit filmovou adaptaci, nebo dokonce pronášet, že je možná i lepší než knižní předloha. Filmu Hvězdy nám nepřály se ale této pocty od mnohých opravdu dostalo. Kinosály byly hlavně v červenci narvané k prasknutí a diváci z nich odcházeli spokojení a ve většině případů i ubrečení. Toto samozřejmě platí hlavně pro ženské pohlaví, příběh a jeho zpracování však chválí i mnoho mužů.

Já sama jsem z knižního zpracování nebyla nijak nadšená a Greenův styl psaní mi moc nesedl, i když příběh byl celkem zajímavý a hezky promyšlený. Když jsem v sále usedala mezi svými kamarádkami do pohodlného křesla, měla jsem strach, že mě film bude nudit tak jako jeho knižní předloha. Nestalo se tak. Po skončení filmu jsem sice odcházela s tváří suchou, byla jsem ale se zážitkem spokojená a podle posmrkaných kapesníků jsem nebyla sama. Jediné, co mě snad mohlo rušit, byly vzlyky, které se už od poloviny filmu rozléhaly sálem. Na filmu jsem ocenila vynechání filozofických a příliš sarkastických scén. Velmi se mi také líbilo ono jiskření mezi hlavními představiteli Augusta – Anselem Elgortem a Hazel – Shailene Woodley. Díky silnému vlivu autora příběhu Greena mohou sice skalní fanoušci knihy spokojeně některé věty celé odříkávat společně s herci a děj není nijak výrazně pozměněn, přesto na mě z filmu dýchla úplně jiná atmosféra. Velmi by mě zajímalo, jaký pohled máte na knižní předlohu i na filmovou adaptaci vy? Vede u vás některé zpracování, nebo jste fanoušci příběhu o lásce dvou mladých a nemocných lidí v jakékoli podobě?

Ať už odpovíte jakkoli, jisté je, že John Green přišel s příběhem, který ovlivnil a nadchl masu lidí. Vždyť kdo by dnes neznal níže uvedenou hlášku? Možná už jste i dva zamilované slyšeli, jak si říkají svoje ,,okay“! Obrázek:

Nakonec jsem pro vás našla pár zajímavostí z natáčení filmu: Film se točil pouhé dva měsíce v Pittsburghu (stát Pensylvánie) a 3 dny v Amsterodamu. V průběhu natáčení byl štáb každý den obklopen fanoušky knihy, kteří se přišli podívat na scény z filmu a setkat se se spisovatelem Greenem. Představitel Augusta Ansel má obě nohy zdravé, a tak když ve scéně vidíte umělou nohu, díváte se na nohu Tannera Boatwrighta, dabléra, který o tu svou zdravou přišel při autonehodě. Ansel s Tannerem trávil hodně času, aby se mohli poznat a hrát oba svou roli co nejlépe. Při konkurzu na roli Augusta museli účastníci předvést monolog ze scény, kdy Augustus s Hazel a slepým Isacem házejí vajíčka na auto Isacovy bývalé přítelkyně. Když se měli v průběhu scény hlavní představitelé rozbrečet, šlo to vždy lépe Shailene (Hazel), i když nikdy nenavštěvovala hodiny herectví. Scény z domu Anne Frankové jsou ve skutečnosti natočené v ateliéru v Pittsburghu.

Michaela Vavřínová

Redakce