Poslední slova z Afghánistánu

„Celý život jsem se bál toho, že zůstanu zapomenutý. Bál jsem se toho, že můj život se stane zbytečným a že láska a energie vložená do mé výchovy přijde vniveč.“
– citace z knihy, str. 11 –

Je to k nevíře, ale dokonce i vyprávění o válčení a vojenském působení na nebezpečných zahraničních operacích, se dá podat vtipnou formou. Poté, co jsem dočetla líčení zkušeností ze současného válečného běsnění podané v knize Davida Shorfa „Sloužil jsem v Gaze“ (v roce 2024 vydalo nakladatelství CPress), která, mimo jiné, místy oplývala pořádně černým humorem, s radostí jsem se pustila do převyprávění zážitků dalšího z řad vojáků, tentokrát však zcela dobrovolného (v případě Shorfa se totiž jednalo o povinnou vojenskou službu). David Ježek je nejen poručíkem výsadkářů, ale rovněž spisovatelem, autorem filozoficko-vzdělávacího podcastu „Tabula rasa“ a vedoucím České footbagové asociace. Ve volném čase dělá rozhodčího při mezinárodních závodech ve snowboardingu, nebo pomáhá v dětském oddílu Arditi.

David jako malý kluk chodil do kostela a modlil se zato, aby zrušili povinnou vojenskou službu, protože nikdy nechtěl do armády vstoupit. Nakonec skončil u 43. výsadkového pluku a ve své debutové knize s názvem „Poslední slova z Afghánistánu“ se zaměřuje na první měsíc, který strávil na zahraniční operaci právě na území Afghánistánu. Jak tvrdí autor, první měsíc na premiérové misi je tím nejobtížnějším.

Jak vypadá každodenní život vojáku na základně? Opravdu je to tak vzrušující, jak je to podáno v amerických akčních filmech, nebo je realita docela jiná? Co dělají vojáci ve volném čase a jak těžké pro ně je být na dlouhé měsíce odloučen od rodiny a přátel? Jaké pocity se v nich dennodenně melou? Na to všechno dostaneme odpovědi. Samozřejmě odpovědi subjektivní, protože jsou líčeny z pohledu jednoho jediného vojáka. Autor si dal záležet, aby byl předkládaný příběh psaný natolik poutavě, až má čtenář pocit, že je na misi společně s vojáky. A to byl hlavní cíl knihy!

Ačkoliv samotný David není do přímých bojů zapojen, jeho vyprávění je často napínavé a emotivní. V ohrožení života jsou totiž i vojáci „spočívající“ na základně a když si člověk uvědomí, že kniha začíná pomyslným rozloučením autora se životem, tak mu po těle musí přejet husí kůže, protože pravdou zůstává, že každá taková mise sebou může přinést nejen neštěstí a útrapy, ale i smrt.

„Snažil jsem se přistupovat ke každému dni, jako k poslednímu, protože tam prostě nikdy nevíte.“
– slova autora –

V textu se sem tam objeví odborný výraz, ale nezoufejte, na konci každé kapitoly naleznete informační okénko, jež vám daný výraz objasní. Psaný text doplňují černobílé ilustrace, které vytvořil sám autor s cílem přiblížit čtenáři jeho osobní rozpoložení během nasazení.

Na závěr podotknu, že nejde o žádný hrdinský memoár, autor psal příběh odlehčenou formou tak, aby to bylo pro čtenáře hlavně zábavné. Autor navíc veškerý zisk z prodeje této knihy věnuje Vojenskému fondu solidarity🤍.

Za recenzní výtisk děkuji Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková