Sloužil jsem v Gaze

„Nikdy nevíte předem, kdo jste…“
– citace autora knihy –

Jak se stane, že se mladý kluk z Ostravy studující vysokou školu rozhodne na počátku devadesátých let odejít do Izraele? Důvodů to má hned několik, zběžně:
– protože ho škola nebaví a chce zažít něco nového,
– z nešťastné lásky,
– protože chtěl všem kámošům dokázat, že vyjet někam dál než do Prahy je fakt cool,
– zajímalo ho, proč staříci ve věku jeho prarodičů, kteří také prošli koncentračním táborem, zrají v Izraeli jako víno. Mohlo za to snad sluníčko a mořský vzduch?
– protože je Žid, ač nepraktikující. Jak sám autor píše, někde v něm to panelákové židovství dřímalo. To však byla až ta úplně poslední motivace pro takový velký krok.

„Sloužil jsem v Gaze“ je po čertech peprná zpověď bývalého novináře Davida Shorfa, kterou vydalo v roce 2024 nakladatelství CPress.

Tvrdý a zocelený Ostravák se na prahu dvacítky vydává do světa. Nejprve se jen tak se Svatou zemí otrkat, pak do ní rovnou emigrovat. Všechno bral jako dobrodružství. Z Izraele byl unešený, avšak netrvalo dlouho a klid vystřídala panika, to, když na Izrael dopadaly rakety typu Scud z nedalekého Iráku, a spojenci se chystaly zahájit operaci „Pouštní bouře“.

Co vlastně obnáší taková emigrace do Svat země? Nuž, třeba povinnou vojenskou službu, které se chtěl David velmi vynalézavými způsoby vyvarovat. Kluci to mají na tři roky, holky na dva (ano, čtete správně – HOLKY !!!). Mimo to, popisuje i svůj boj s psanou a mluvenou hebrejštinou a s rozpoznáním židovství od izraelství (hodně těžká disciplína).

Jako Ostravačce mi byl hodně blízký jeho extra černý humor, který však nemusí každý „pobrat“. Přiznám se, že jsem se u některých popisovaných pasáží smíchy až za břicho popadala. Ano, i u takové knížky je to možné, když autor chce a umí.

Pokud vás zajímá, jak to v Izraeli funguje služba v Izraelských obranných silách a do jaké míry se vojenská služba (ne)shodovala s tehdejšími poměry v Československu, pak výběrem titulu nesáhnete vedle.

Autor podává věrný obraz toho, jak to vypadá uvnitř základny pro příjem a roztřídění, v tzv. továrně na vojáky. Dozvíte se, k čemu je dobrý zajatecký průkaz s přehledem podstoupených očkování, nebo například, proč je lepší nechat si v armádě narůst plnovous. Že psích známek mají vojáci po těle mnohem víc, než jak to známe z akčních filmů a jaké to je, když partě chlapů velí uječená ženská.

Milenkou a věrnou společnicí se mu stává na 24/7 emšestnáctka, a ostatně jako většina kluků, si to náramně užíval. Jeho podivné hry na záchodcích mě dostaly do kolen 😊.

Ač se autor rozhodl podat vlastní působení v izraelské armádě formou humorných historek, je nutné si uvědomit, co se skrývá za oponou. Že vlastně o nic veselého nejde, že jsou na světě místa, kde dopadají bomby a kde se střílí do bezbranných a nevinných lidí z důvodu nenávisti (různého charakteru).

Autor přiznává, že nakonec každodenní strach z teroristických útoků páchaných na běžné civilisty a zprávy, ve kterých se neustále hlásí počet nově mrtvých, Davida s manželkou přesvědčili se vrátit zpět do Česka, kde vlastní reklamní agenturu a funguje jako vztahový kouč.

V poslední části knihy, která slouží jako apendix, se autor odpoutává od zážitků minulých a pouští se formou rozhovoru s Petrosem Michopulosem, zakladatelem podcastu „Kecy a politika“, do možných scénářů budoucnosti izraelsko-palestinského konfliktu. Z tohoto úseku povídání už mi, vzhledem k aktuální politické situaci, tolik do smíchu nebylo.

Univerzální větu, kterou slýchával dennodenně, si na závěr také poznačím: „Neexistuje nemůžu, existuje jen nechci!“

Za recenzní výtisk děkuji Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková