Pochopit Putina

Knih, analyzujících moderní ruské dějiny, je na trhu celá řada. Přesto lze ještě napsat text, který, ač shrnuje poměrně známá fakta, dokáže do debaty vnést nové úhly pohledu. Filipu J. Scherfovi se to v knize Ztracená země: Příběh moderního Ruska podařilo zejména proto, že události pospojoval v logických kontextech. I přesto se mu však nepodařilo vymanit z tradičního západního narativu, který reprodukuje stále stejnou chybnou optiku.

Hned v úvodní kapitole vytahuje Scherf novodobou interpretaci dějin 2. světové války o tom, že Sovětský svaz Evropu neosvobodil, ale obsadil a boj proti nacistické armádě byl vlastně jen plánem, jak dosadit do střední a východní Evropy komunistické vlády. Z hlediska válečné logiky však tato výtka nedává smysl; měl snad Stalin vytlačovat wehrmacht pouze k hranicím Československa a pak se zastavit, aby se Hitler stihl přezbrojit a nadechnout k protiofenzívě? Šlo vůbec v danou chvíli jednat jinak? V podobné falešné dichotomii „Východ versus Západ“ se nese i popis současné ruské oligarchie, kde nezáleží na tom, kdo je ve vládě a kdo v opozici, jako by snad demokrat Clinton a republikán Trump nebyli součástí stejného pedofilního spolku Epsteinových oligarchů.

Autor popisuje politické dějiny Ruska od rozpadu SSSR až po intervenci Putinovy armády na Donbas a překvapivě přesně a trefně si všímá zejména klíčové role USA v procesu opětovné přeměny Ruska na autoritářský stát. Zásadní chybou byla bezesporu aplikace Friedmanovy šokové doktríny, kterou měl v 90. letech v Rusku na starost nechvalně proslulý Jeffrey Sachs. Snaha vyzkoušet si na kolabující ruské ekonomice neoliberální recepty měla za následek propásnutí jedinečné historické šance na sblížení dvou velmocí. Snad poprvé v dějinách Ruska totiž mladá generace Rusů začala vnímat kolektivní Západ jako vzor hodný následování, a to i přes ideologickou masáž, jíž byli v předlistopadovém režimu masivně vystaveni. Přitom drastický propad životní úrovně, hlad, ponížení na mezinárodní scéně a vznik oligarchie potvrdil přesně to, co jim o kapitalismu komunisté celý život říkali. Myšlenka volného trhu ztratila legitimitu. 

Přesto došlo k dalšímu historickému okamžiku, který mohli Američané využít k posílení mezinárodní spolupráce, nicméně opět udělali zásadní chybu. Po 11. září totiž čerstvě vládnoucí prezident Putin nabídl Georgi Bushovi pomoc s bojem proti terorismu a začalo se diskutovat o členství Ruska v NATO. Když však Rusko zjistilo, že šlo celou dobu jen o teoretickou, intelektuální debatu, potvrdilo se, že NATO nemá být garantem světové stability, ale jen nástrojem k zajištění západních ekonomických zájmů. 

Následné bezprecedentní porušování mezinárodního práva ze strany USA pak už jen vedlo k tomu, že i Rusko začalo ztrácet zábrany a zároveň se ve jménu semknutí proti vnějšímu nepříteli začalo stále více a více izolovat, militarizovat a nacionalizovat. Když v roce 2006 Západ jednostranně uznal Kosovo, proč by v roce 2008 Rusko jednostranně neuznalo Abcházii? Když v roce 2003 USA v rozporu s mezinárodním právem napadly Irák, proč by Rusko totéž v roce 2014 neudělaly s Ukrajinou? Následné sankce proti Rusku poté ztrácely podporu, protože mezinárodní právo již bylo podlomeno. 

I přesto, že Scharf tato fakta propojuje v jeden logický celek a mnohdy se na události dívá ruskou optikou znepokojenou ze sílící dominance amerického hegemona, který zároveň z pozice „světového policajta“ mezinárodním řádem pohrdá, není schopen odhalit problém v selektivním vymáhání práva, ale opakuje stereotypy o dobrém západu a zlém východu. Rusko nakonec v kontextu Putinovy téměř náboženské autokracie pojmenovává Ztracenou zemí, zatímco u Trumpova de facto fašistického režimu řízeného křesťanským fundamentalismem nevidí vůbec žádné paralely. Na to, jak je kniha skvěle a čtivě napsaná, je tato faktická slepota dost ke škodě.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)