Hoří ti táta

Paní Hanišovou mám ráda, její romány se zaměřují na těžké společenské otázky, o kterých se nerado mluví, nerado se na ně poukazuje, avšak s titulem „Hoří ti táta“ u mne šlápla úplně vedle.

Bylo mi špatně z toho, jak byla hlavní hrdinka Lada, momentálně zhrzená spisovatelka, nadšená z toho, že může tragický osud svého otce sepsat. Že možná konečně díky jeho protestní smrti nabere opět správný směr a tvůrčí krizi zadupe hluboko do země. Otcovu smrt bere jako spásu svojí skomírající kariéry. Říkám si: panebože! Takto zneužít drastickou osobní zkušenost ve vlastní prospěch. Hlavně, ať z toho kápnou pořádné peníze. Je přesvědčena, že napíše bestseller, šokující příběhy přeci lidi obzvláště přitahují. Zvedal se mi z uvažování hlavní hrdinky žaludek. A pak tu byla její neskutečná povýšenost.

„Pokud mi knihu nevydají, za chvíli po mě neštěkne ani pes, a nakonec snad ještě budu muset jít do práce.“
– citace z knihy, str. 11 –

Protože znám předchozí tvorbu Hanišové, tipuji a pevně doufám, že byla Lada záměrně vykreslena jako bezcitná osoba, nejspíše i psychicky labilní, která chytá šanci k opětovnému nastartování své spisovatelské kariéry tvrdě za pačesy, děj se co děj. Protože právě ona kariéra teď pár let stagnuje, a to až do takové míry, že nemá z čeho zaplatit tátův pohřeb.

Při psaní se tedy Lada pouští do pátrání po příčině, proč se její otec rozhodl pro extrémní ukončení života, jež vzbudilo pozornost veškerých tuzemských médií. Sama se noří do spletitých kliček pošramoceného vztahu, které měla nejen s tátou, ale i sama se sebou. Jak se dovídáme, lví podíl na nefungujícím vztahu s tátou měly názory na politiku. Bože! Nejde mi na mozek, jak může něco tak absurdního rozdělit nejbližší členy rodiny. Ale známe to asi všichni. Proto se já osobně záměrně politickým debatám, s kýmkoli, vyhýbám.

Celý příběh je až brutálně syrový, melancholický, depresivní. Ač se v anotaci píše, že je psán s nadhledem a vtipem, já to v něm vůbec nepocítila. A nedá mi to: kniha na mne působí jako politická agitka. Opět se nám umělec snaží vecpat ty jediné správné postoje. Za poslední roky se mi přesně tyto projevy českých umělců naprosto zprotivily. Nejde o to, že nesmějí vyjádřit svůj názor, mohou, ale cpát nám horem dolem jejich pravdu, a přitom moralizovat, útočit a vlastně často až nemístně pomlouvat ty, kteří mají názor odlišný, mi přijde dost nepatřičné. Přeci si musí uvědomovat, že jako známé osobnosti mají na společnost určitý vliv.

Tohle je kniha, která rozhodně nepřispěje k tomu, aby naše už tak příšerně rozhádaná česká společnost došla k tolik vytouženému propojení. Ba naopak. Z tohoto důvodu beru novinku jinak mojí oblíbené autorky jako výrazné zklamání.

V závěru zazněla věta: „koneckonců je demokracie, a tak si každý může myslet a říkat, co se mu zlíbí“ (str. 212). Nenechte se vysmát. Vždyť to není pravda. Už od doby covidu je v naší společností něco, co nepřipouští vyjet z jasně názorově vymezených kolejí… 

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková