Jste také staromódní?

Když mi bylo deset, vedla jsem se svým bratrem nekonečný spor o tom, jestli jsou sirky lepší než zapalovač. Vždycky ten svůj zapík prosazoval, protože nezvlhne když ztroskotáte na moři a bude třeba doplavat na opuštěný ostrov. Vydrží mnohem déle než nějaká sirka. Zapálit si cigaretu x-centimetrovým plamenem je velice působivé. Co z toho umí sirky? Dobře, konkrétně z těchto předností žádnou neoplývají, ale mají jiná plus.

Líbí se mi, když můžu škrknout sirkou o krabičku a vyskočí plamínek. Vzduch na chvíli ovládne závan síry a kouře. Je to jako letmé políbení vzpomínky na letní táboráky. Pak zapálím svíčku a roztančený plamínek šepotá a slibuje jako malé dítě než se ustálí a stane se symbolem naděje a harmonie.

Miluju vůni papírových stránek knih a skřípu zuby při zmínkách o elektrických knihovnách. Nedýchnou na vás inkoustovou novotou ani vám ze zažloutlých ohmataných listů nedají pocit, že jste součástí tajemného řetězce, jehož články přenáší starodávný obsah knihy dál. Můžete se jich dotýkat, vnímat složitost jejich vazby z kůže nebo látky, obtahovat kresbu. Můžete majetnicky vrnět slastí, že jste knihu ulovili do své sbírky.

Elektronické knihy jsou praktické. Můžete mít celou knihovnu v malinkaté krabičce. Snadno se s ní cestuje, protože není těžká. Když se vám příběh přestane líbit, smažete ho. Nepadá na něj prach a nezabírá místo. Je takřka ideální. Jen ta forma je mi cizí. Cítím se podřízená okolí, a to mi jaksi nic neříká. Stanu se nedůvěřivá, nevrlá a z hledění na display mě pálí oči.

„Pohádky o půl jedné u rádia jsme poslouchali. A jaké byly! A jací lidé z nás vyrostli!“
Jaromír Nohavica – koncert v Parníku

Znáte je vůbec ještě? Kdoví. Popovým, rockovým ani jiným privátním, moderně orientovaným rozhlasovým stanicím se mluvené příběhy do repertoáru příliš nehodí. Nemají dostatečnou poslechovost. Málokterý člověk si dnes naladí o půl sedmé večer Vltavu, aby si poslech příběh z Četby na pokračování. A proč taky? Co chce si stáhne z internetu a jinak si zapne televizi, protože u toho má i obraz. Jenže příběhy z rádia jsou jiné. Je to jako když jsme byli malí, úplně maličcí caparti a večer nám někdo vyprávěl pohádku. Je to stejně vzácné a vzrušivé. Hlas jednoho člověka se mění a intonuje tak různé postavy, jejich nálady a vaše fantazie kreslí obrazy, které nikdo jiný stvořit nemůže. Nic vám nesugeruje. Rozvíjí vás. Nebo mě určitě. Ráda se natáhnu do křesla a poslouchám. Zavřu oči a je to jako bych sama vytvářela svůj sen. Člověk poslouchající rádio je labužníkem a požitkářem, rád svou duši rozmazluje něčím výjimečným a neuspěchaným.

Jste také staromódní?

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.