
„Láska vždycky bolí.“
– citace z knihy, str. 185 –
Když jsem se zeptala Martina Štefka, co by mi doporučil k četbě z produkce jeho nakladatelství Golden Dog, se záměrem začíst se do něčeho, z čeho mi budou hrůzou stát chlupy po celém těle, neváhal a vytasil se s hororovým románem britského autora Kristophera Triana „Navštívíme Řeky Pána“. Nu dobrá, dala jsem tedy na jeho slova…
No páni, co to mělo být? Tohle bylo přesně podle mého gusta! Jsem milovníkem true crime, a nějakým způsobem mě fascinuje uvažování masových vrahů, zejména těch brutálních, ale hned zkraje musím podotknout, že rozhodně nejsem takový fanatik, jakým je vylíčena hlavní hrdinka právě tohoto románu.
Víme o mnoha ženách, které podlehnou nějaké své bujné fantasmagorijní představě a platonicky se zamilují do sériového vraha. Za každou cenu s ním chtějí udržovat vztah, samozřejmě korespondenční, jinak to není ani většinou možné. Jenže čtyřicetiletá Lori jde dál. Lori každý svůj dopis vyšperkuje a svými slovy okouzlí jednoho z nejbrutálnějších masových vrahů, Edmunda Coxe. Edmunda už dokonce několikrát v dantonské věznici navštívila. Avšak Lori je jiná, nejde jí ani tak o jeho samotného, není paf z jeho osobnosti, nebo snad mužnosti, ale totálně propadla jeho příběhu a jeho choutkám. Za každou cenu chce vědět víc, víc než kriminalisté, víc než kdokoliv jiný na celém širém světě. Nuž dobrá, Edmundovi se to náramně hodí, má totiž venku, za mřížemi věznice, ještě něco nedořešeného a Lori je ochotna udělat cokoliv, co jí nabulíkuje. Zadá jí úkol a ona se totálně bezhlavě pustí do jeho vyřešení. Nezastaví ji nic, ani mentálně zaostalá sestra, kterou má v péči a na které jí tolik záleží (opravdu záleží?).
„Nehodlala darovanému koni koukat na zuby a bylo jí jedno, jak ostré nakonec budou.“
– citace z knihy, str. 13 –
Jaké šílenosti a zvrácenosti Lori čekají, si neumíme představit ani v těch nejšílenějších představách, pokud tedy sami nejsme masochistickými blázny. Vlastně pardon, blázen se už dnes nesmí říkat, správné označení zní psychicky narušený jedinec…
Lori se snažila pochopit, co Edmunda vedlo k jeho brutálním činům, sama má totiž máslo na hlavě a postupné odhalování její minulosti bylo nechutné a strašlivé. Celková atmosféra, vyšperkovaná do nejryzejších detailů, působila místy dost strašidelně. Z ponurých popisů prostředí opuštěných bažinatých lesů, s minimálně jedním podivným a zvlášť nebezpečným obyvatelem, na mne dýchl opravdový děs! Asi jsem ráda, že jsem příběh četla převážně v MHD napěchovaném lidmi (někdy dost zvláštními a ano, připouštím, koukala jsem na ně nenápadně očkem malinko zaujatě), protože samotinká doma bych se asi bála dojít si i na záchod.
Závěr románu se řídí heslem: „kdo chce kam, pomozme mu tam“, a jakmile Lori nazvala Edmundovy provedené vraždy úspěchem, tak mi jí nakonec nebylo ani trošku líto. Navíc byla ve svém počínání až neskutečně naivní a svým způsobem hloupá až na půdu.
Jooo, a nemůžu přestat myslet na jednu vyřčenou větu: „Lidé, kterým přinášíme utrpení, s námi zůstávají mnohem déle a intenzivněji než lidé, kterým přinášíme radost“ (str. 24). Co si o tom myslíte vy?
Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Golden Dog a prosím, aby vydalo i další autorovy knížky.