Konečná stanice Osvětim

„Když ďábel natáhne ruku…“
– citace z knihy, str. 90 –

Debutový válečný román „Konečná stanice Osvětim“ české autorky Simony Smetánkové si rozhodně nebere žádné servítky. Nečekejte žádné romantické přikrášlování. Očekávejte nelítostný boj o každou kapku naděje, že život bude ještě alespoň pár hodin pokračovat. Protože v prostředí, jakým byla pekelná Osvětim, se dalo spolehnout jen na jedinou jistotu – neustálou hrozbu útrap, násilí, hladu a úmornou dřinu. Smrt v tomto případě představovala spíše vysvobození. Přesto se mezi vězni našli takoví, jejichž vůle k životu byla neotřesitelná.

„I malá nálož může změnit svět.“
– citace z knihy, str. 12 –

Jaká pohroma se na Čechy sesypala po atentátu „pražského řezníka“ Reinharda Heydricha! Hon na samotné strůjce i schvalovatele vraždy zastupujícího říšského protektora neměl žádný řád. Stačilo se nepatrně usmát, někoho křivě obvinit a dotyčný zmizel ze dne na den neznámo kam bez nejmenšího varování. Každý jednotlivec si musel uvědomovat, jaké nebezpečí na ně v pražských ulicích číhá. Někteří však i přesto zůstávají za jakousi šedivou clonou neuvědomění. A přesně v takové iluzi se ocitá i rodina Hruškových.

Nejmladší člen rodiny, patnáctiletá Helena, si díky věku ještě plně neuvědomuje, co pro ni a její rodinu může znamenat udržovat kamarádství s Židovkou. Sledovat následky je mimořádně zdrcující. Helenka se společně se starším bráškou Pavlem a matkou ocitají na neblaze proslulém osvětimském nástupišti, kde jsou násilím rozděleni. Jejich životy nemají mít dlouhého trvání, avšak osud tomu chce jinak…

„Dokud dýcháš, není konec.“
– citace z knihy, str. 167 –

Významnou osobou v příběhu je rovněž německý esesák Günther Hochmann. Günther byl sice vycvičen k tomu, aby vězně v táboře nevnímal jako lidské bytosti, přesto v něm ani ti nejtvrdší velitelé nedokázali potlačit svědomí. A právě v případě Heleny a Pavla se konečně naplno projevila jeho touha nacistické zlovůli vzdorovat. Günther dává naději, že i mezi ďábli se může najít jiskřička dobra, ostatně pár takových případů z táborů smrti bylo přeživšími potvrzeno.

Líbila se mi zmínka o duchu Wawera, který mezi vojáky wehrmachtu a důstojníky SS sel nejistotu a strach. Autorka jim odkazuje na skupinky partyzánů, kteří operovali dokonce i v blízkém okolí tak přísně střeženého tábora.

Povaha a charaktery lidí se naplno ukáží především v těžkých časech, kdy morálka i lidskost často představují spíše riziko, a ukázat následky jednání, toho dobrého i špatného, byl přesně záměr autorky. Příběhem se snaží poukázat na fakt, že i ti, kteří selžou, mohou později najít odvahu postavit se událostem čelem, a naopak někdy i ti správní jednají ze zlosti, nenávisti, zoufalství a strachu. Na závěr nutí čtenáře pozastavit se nad otázkou, zda bychom i my zůstali lidmi tam, kde byla lidskost trestána smrtí…

„Paměť je nejsilnější zbraní proti opakování minulosti.“
– citace z knihy, str. 345 –

V románu není nouze o napětí, nicméně by si po stylistické stránce jistou péči ještě zasloužil. Na škodu by nebyli ani pozornější beta čtenáři, kteří by upozornili na mnohé nesrovnalosti v textu. Chtělo by to román více propracovat, vypilovat a jít do větší hloubky.

Velice oceňuji doslov v závěru románu, kde nám autorka přibližuje okolnosti, které ji vedly k sepsání takto drsného tématu, které události vycházejí z historických faktů a jakými osobami byly románové postavy inspirovány. S tím souvisí i moje potíž s uvěřitelností některých popisovaných situací. Autorka se snaží v závěru jisté události vysvětlit a přiblížit, proč volila takto těžko uchopitelné vyprávění. Přesto mě úplně nepřesvědčila. Objevily se zde scény, jež jsou dle mého názoru nereálné, až naivní. Ano, můžeme oponovat, že se někdy stávají i ty nejvíc absurdní věci, že se neuvěřitelné situace, které by nikdo neočekával, stanou neotřesitelnou realitou. Ale tady bylo až moc náhod a situací, které mi k danému tématu jednoduše neseděly.

Román doporučuji především těm, kteří o válce a koncentračních táborech teprve začínají číst.

Knihu vydalo nakladatelství Bookla.cz. Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji autorce Simoně Smetánkové.

Denisa Šimíčková