Kytarista z Black Dogs

Schéma je prosté a slouží spíše k provázání přehršle gagů, než aby dráždilo náš cit pro dramatickou výstavbu. Potápějící se kytarová ex-hvězda narazí zcela náhodou na zdánlivě ošumělou a zcela šedou postavu odkudsi z prázdnoty, která se mu vrství kolem stále tlustší bubliny z etanolu. Přivleče si tuhle osůbku do svého depresivního deliria právě ve chvíli, kdy už se odhodlává všechno skoncovat. Neznámý bezdomovec (snad anděl strážný, snad stín, snad vidina – o to tu vůbec nejde) začíná s každým úderem zklamání a samoty uvnitř kytaristovy bubliny rozehrávat ze své ošoupané tašky všechny možné životy či přímo komedie životů, aby pomohl sebevrahovi jeho bublinu rozbít a obrátit ho zpátky k jeho životu.

Každá cesta do fantazie, každá série skečů, každá hra končí pochmurným sólem elektrické kytary, kdy se ztroskotanec vrací na svou židli nad níž se pohupuje smyčka, načež neznámý host začne novou partii, nový nápad, nový tandem se rozjíždí.

Opulentní hostina ze zbytků, rockový koncert, modeling, klasická groteskní honička, cirkus, plavecký bazén. Nebýt tušeného scénáře pod každou akcí, asi bychom sledovali poměrně zdařilou improvizaci. Jenže improvizace to není a tak některé přechody zůstanou slabší, leccos plně nevyzní, intenzita kolísá. Nic nepomůže poměrně vyzrálý repertoár obou herců. Návraty na vlastní šibenici ztrácejí časem komično, aniž by kdy získaly na vážnější kvalitě, ztrácejí vůbec dech a stávají se pouhým střihovým trikem. Naopak některá dueta přinášejí vlastní nečekaný náboj. Klasická honička policajta a lumpa v prvním obsazení (policajta rozehrává bezdomovec) by nám tolik chtěla připomínát bratry Marxovy (Sanža měl možná v očích občas záblesk jako Harpo).

Gagy jsou výstižné a servírují nám přesně takovou zábavu jakou tehdy chceme. Vše se však radikálně obrací, když se role vymění. Kytarista, v jakémsi prvotním rozněžnění sotva přijímá bobbyho přilbu, ovšem jen co si ji nasadí, stává se z něj agresivní a sugestivní zvíře. Groteska se rázem ze starého stříbrného plátna vytrhává do syrové reality jakéhosi dokumentu o policejní zvůli a brutalitě. Divák neví jestli se má smát a tentokrát katarze na jevišti zafunguje v plné síle. Bohužel poprvé a naposled je tu motivace jít se oběsit (jakmile kytarista vystřízliví) opravdu živá a pochopitelná. Groteska se tu vplížila do temné groty těch zákoutí lidské duše, jimž se většinou vyhýbáme vysmívat. Tudíž ač není celá konstrukce tak působivá a my se spokojíme s tím přijít, pobavit se, zatleskat, některé momenty mají zvláštní energii, která se dotýká oné smutné geniality klaunství. Už jen pro ni stojí za to na jinak „obyčejné a zdařilé“ představení zajít. Alespoň pobavit by se měl každý, na to je většina scének dobře sehraných. A dodejme, že dopad na dno končí odrazem.

Režie: Luděk BaSiSa
Hrají: Sergej Sanža, Martin Siničák

P.S.: V galerii si nenechte ujít výstavu Ekoplakát.

Jan Pecháček