
„Válka je zrůda a dělá z lidí bestie, všude a mezi všemi národy.“
– citace z knihy, str. 18 –
Dokumentární kniha „Museli jsme odejít“ německé autorky Viktorie Schwenger z produkce vydavatelství Víkend odhaluje upřímnou zpověď deseti žen, jichž se přímo dotkl poválečný osud německých obyvatel žijících v Sudetech. Odhaduje se, že na cestu na západ bylo hnáno až dvanáct milionů lidí, především žen, děti a starců. Jistě je mi těchto lidí líto. Tím, čím si prošli si umíme jen stěží představit. Avšak ve válce vždycky nejvíc trpí obyčejné obyvatelstvo. Při své náročné a nebezpečné cestě nečelili pouze násilí a potupnému jednání, ale i hladu a žízni. Nevraživost Čechů a Poláků vůči Němcům je pro mne nicméně pochopitelná. Tím se však v žádném případě nezastávám násilí, kterého na nich bylo pácháno. Ideální by bylo „vykázat“ je bez jakýchkoliv brutalit a ponižování, ale lidská rasa je ze základu bestiální. Nenávistí a mstou byli navíc v poválečných letech prosáklí všichni, kdo za války nebytostně trpěli.
Oceňuji, že se zpovídané ženy netajily s jistými názory, které vyvolávají i po letech třaskavou náladu. Berme to jako pohled z druhé strany barikády – ony nepochopí naše rozčarování, my zase jejich zoufání…
Tak například se většina zpovídaných žen netají tím, že jejich rodiny Čechy otevřeně pohrdaly a že příchod Hitlerových vojsk do Sudet s jásotem oslavovaly. Nejsou si vědomi, že by za války udělali něco zlého, ale že mužská část válčila na frontě za Německo, hlásili se ke straně, vstupovali do spolků jako Hitlerjugend či BDM, nebo že Němci otevřeně hejtovali české občany, brali jim majetky, stěhovali se do vyklizených domů a honosných vil, jim asi nějak nedocházelo. Rovněž popisují své zděšení nad tím, jak Češi nelítostně popravili chudáky vojáky, jež se vraceli z východní fronty domů. Čemu přesně se diví? Poslední kapkou pro mne bylo otevřené posmívání se tomu, že mnozí Židé, kteří za německé okupace nosili na svém oděvu židovskou hvězdu, či písmeno J, museli nově nosit písmeno N jen proto, že šlo o Němce.
Kolektivní vina je něco, co se s lidstvem táhne od nepaměti a ano, je to nefér, je to nespravedlivé, ale bohužel je to tak a nikdy se na tom nic nezmění… Ostatně stačí současné nahlížení většiny společnosti na dnešní Rusko a jeho obyvatele. Opravdu je v pořádku házet všechny do jednoho pytle?
Dozajista jsou to velmi bolestné a těžko představitelné životní příběhy německých rodin obývající dlouhé roky české území. Skličující, smutné, avšak při jejich čtení neprožívám to, co u židovských pogromů. Osobně mě zasáhly spíše osudy smíšených rodin, které byly nesmyslně rozděleny.
V souvislosti s poválečnou nenávistí Čechů vůči Sudeťákům se nesmí zapomínat, že většina sudetských Němců Hitlera vítala a přála si připojení Sudet zpět k Říši. Na své němectví byli patřičně hrdí a nebylo výjimkou, že se nad Čechy povyšovali. Ostatně to je v knize také zmiňováno.
Kvituji prohlášení vydavatelství uvedené miniaturním písmem v tiráži: „I když se vydavatel neztotožňuje se všemi názory, český čtenář dostává možnost blíže poznat i „pohled druhé strany“. Co se stalo, nelze odestát, ale snažit se pochopit druhé je základním předpokladem k tomu, aby se oni snažili pochopit nás.“ Naprostý souhlas.
Jsem toho názoru, že nám nepřísluší soudit dobu, kdy se svět zbláznil a totálně se vymkl kontrole. V této recenzi přicházím pouze a jen se svým subjektivním názorem, nikomu nic nepodsouvám a nerada bych jitřila nepěkné nálady, pokud se mnou někdo nesouhlasí nebo má na věc jiný názor. Já ho zcela respektuji, proto respektujte i ten můj.
Jsem přesvědčena, že vydávat tyto knihy je potřeba, a to právě z důvodu možnosti alespoň malinko poodkrýt myšlení těch, kteří stojí na opačné straně.