Lobo: Jehněčí jatka a další příběhy

Antihrdina, který nikdy nepochopil význam slova „přiměřeně“

Lobo je zvláštní případ.

Kdyby se narodil v jiném žánru, byl by padouch. Kdyby měl trochu více svědomí, mohl by být antihrdina. Jenže on je hlavně Lobo, který dokáže udělat z dopravního přestupku masakr, z pohřbu přestřelku a z dovolené událost, po níž by pojišťovna odmítla pojistit celou planetu.

Jehněčí jatka a další příběhy sbírají sešity Lobo #51–56 z roku 1998. Už samotné názvy jednotlivých epizod napovídají, že tady se na subtilnost hrát nebude: od absurdní silniční grotesky přes třídílnou loveckou jízdu až po příběhy, které parodují dovolenou, romantiku i samotnou představu „normálního“ života.

A přesně to je důvod, proč Lobo stále funguje.

Ne navzdory své primitivnosti.

Ale díky tomu, jak vědomě ji používá.

Když se parodie přestane omlouvat

Lobo je produktem devadesátých let v jejich nejčistší podobě.

Přehnané svaly.

Přehnané násilí.

Přehnané hlášky.

Přehnaná macho póza.

Jenže to podstatné je, že série nikdy nepředstírala, že to myslí úplně vážně.

Lobo není odpovědí na otázku „jak udělat drsnějšího hrdinu“.

Je odpovědí na otázku:

Co kdybychom všechny tehdejší komiksové manýry přehnali tak moc, až se samy začnou vysmívat sobě?

A právě v tom spočívá jeho kouzlo.

V běžném superhrdinském komiksu je destrukce problém.

U Loba je destrukce pointa.

Běžný hrdina se snaží zachránit nevinné.

Lobo se snaží hlavně dokončit zakázku, udržet si motorku, sehnat chlast a ideálně při tom někoho roztrhat vejpůl.

Morální kompas nemá rozbitý.

On ho nikdy nevlastnil.

Začínáme na silnici. Samozřejmě špatně.

Dva policisté hlídkují na Route 66, když kolem nich proletí Hlavoun na svém stroji. To, co začíná jako běžná policejní honička, se velmi rychle rozpadne do série kolizí, mrtvol, gangsterů, FBI a dalších postav, které měly smůlu, že se ocitly v Lobově směru jízdy.

Tady se přesně ukazuje styl celé série.

Příběh nepotřebuje složitou premisu.

Stačí Lobo.

Dejte ho do motelu, na silnici nebo do baru a počkejte několik stránek.

Chaos se vytvoří sám.

Humor přitom nevychází jen z brutality. Vychází z kontrastu.

Instituce se snaží fungovat podle pravidel.

Policie chce zastavit pachatele.

Gangster chce dokončit obchod.

Někdo jiný chce jen přežít den.

A pak přijede Lobo a během několika minut zruší celý předpoklad, že svět funguje podle logiky.

Je to anarchie v kožené vestě.

Lovecká párty bez pravidel

Hlavní maso sbírky tvoří třídílný oblouk The Hunting Party v číslech #52–54. První část začíná útokem Janes Gang na obrněný transport a Lobovým příchodem s příkazem „mrtvé nebo živé“, což je v jeho podání prakticky totéž.

A právě tady se kniha dostává nejblíž klasickému Lobovi.

Je v ní zakázka.

Odměna.

Konkurence.

Naprosto nepřiměřené množství násilí.

A také postavy, které si myslí, že jsou dostatečně šílené na to, aby s Lobem hrály stejnou hru.

Nejsou.

To je jedno z pravidel jeho světa.

Kdokoliv přijde s plánem, jak Loba přechytračit, podvést, přepadnout nebo zmanipulovat, ve skutečnosti pouze vytváří komplikovanější způsob vlastní smrti.

Třídílný oblouk má víc prostoru než ostatní epizody a díky tomu může rozehrát i něco jako děj.

Není to Shakespeare.

Ale v rámci Loba ani nemá být.

Je to honička, v níž je důležitější energie než logika a tempo než psychologie.

A když to funguje, funguje to výborně.

Flusnuls mi na funus! aneb Smrt jako interpunkce

Lobo má k násilí specifický vztah.

U něj není vrcholem scény.

Je to interpunkce.

Tečka.

Čárka.

Občas vykřičník s něčí hlavou místo tečky dole.

Tohle je důležité, protože pokud čtenář přijde ke komiksu s očekáváním klasické akční série, může mu připadat monotónní.

Lobo totiž nemá zábrany.

A právě absence zábran znamená, že mnoho konfliktů nemá klasické napětí.

U Batmana přemýšlíme, zda hrdina překročí hranici.

U Supermana, zda dokáže zachránit všechny.

U Loba je otázka spíš:

Kolik lidí přežije, než se začne nudit?

Proto série nemůže stát jen na akci.

Musí stát na humoru.

Na načasování.

Na absurditě.

Na tom, jak strašně nepřiměřená jeho reakce bude tentokrát.

A právě v těchto číslech se to většinou daří.

Vzala jsem si velkého šéfa

Ukazuje jednu z nejlepších vlastností postavy.

Lobo je zábavný i ve chvíli, kdy mu vezmete klasickou zakázku.

Stačí ho umístit do situace, která by měla být normální.

Dovolená.

Romance.

Manželství.

Společenská konvence.

A počkat, jak dlouho trvá, než ji rozbije.

Myšlenka, že by Lobo mohl vstoupit do institutu manželství, je sama o sobě vtip.

Je to jako sledovat granát, který podepisuje hypotéku.

V normálním komiksu by takový námět vedl k charakterovému vývoji.

Lobo by možná zjistil, že mu na někom záleží.

Že odpovědnost není slabost.

Že i drsňák může dozrát.

Naštěstí se nic podobného nestane.

Lobo se nemění.

Mění se počet přeživších kolem něj.

Proč Lobo vlastně funguje?

Protože je důsledný.

Lobo je jedna velká parodie na machismus, násilí a superhrdinský kult síly.

Jenže aby parodie fungovala, nesmí pokaždé mrkat na čtenáře a vysvětlovat mu, že jde o vtip.

Lobo sám neví, že je parodie.

To je klíčové.

On se považuje za absolutní vrchol civilizace.

Největšího borce.

Nejlepšího nájemného lovce.

Neodolatelného milence.

Člověka, jehož názory jsou správné už jen proto, že je dokáže prosadit hlavou někoho jiného skrz zeď.

Čtenář ale vidí něco jiného.

Vidí ego tak gigantické, až začne být groteskní.

A právě proto může komiks současně oslavovat i zesměšňovat všechno, co Lobo představuje.

Můžete si užívat jeho brutality.

A současně vědět, že ten člověk je idiot.

To je přesně ten druh dvojího čtení, který drží postavu při životě.

Humor, který rozhodně není pro každého

Je fér říct, že některé věci zestárly.

Lobovský humor je hrubý.

Sexistický.

Dětinský.

Místy úmyslně trapný.

Jména postav jsou slovní hříčky na úrovni hospodského vtípku. Dialogy občas působí, jako kdyby je někdo napsal po třetím pivu a rozhodl se už nic neopravovat.

A víte co?

Tohle všechno k Lobovi patří.

Problém nastává jen ve chvíli, kdy vtip není dost dobrý.

Pokud pointa stojí pouze na tom, že někdo řekne sprosté slovo a druhý člověk exploduje, po padesáté už to nemá stejnou sílu.

Nejlepší epizody jsou proto ty, kde se brutalita spojí s dobrou absurditou.

Kde nejde jen o to, že Lobo někoho zabije.

Ale o způsob, načasování nebo úplně absurdní důvod, proč k tomu došlo.

Devadesátky bez filtru

Sešity #51–56 mají cover date od května do října 1998.

A je to na nich cítit.

Jsou hlučné.

Přepálené.

Nestarají se o jemnou psychologii.

Mají rády motorky, zbraně, krev a humor, který by dnes některé redakce asi několikrát přepisovaly.

Ale právě proto působí jako velmi čistý artefakt své doby.

Devadesátkové mainstreamové komiksy se často snažily být čím dál drsnější.

Lobo šel ještě dál a prakticky řekl:

Dobře.

Tak to přepálíme úplně.

A když přeženete přehánění dostatečně, začne z něj být satira.

Antihrdina? Spíš anti-všechno

O Lobovi se často mluví jako o antihrdinovi.

Jenže ani to označení mu úplně nesedí.

Antihrdina má většinou nějakou morální šedou zónu.

Udělá špatnou věc ze správného důvodu.

Poruší pravidla.

Možná zabíjí, ale jen ty, kteří si to „zaslouží“.

Lobo nic takového nepotřebuje.

Není Punisher.

Není Wolverine.

Není ani Deadpool.

Lobo je spíš anti-všechno.

Antihrdina.

Antipadouch.

Antiautorita.

Antispolečnost.

A občas také antičtenář.

Protože klidně udělá něco tak pitomého, že máte pocit, že se komiks vysmívá i vám za to, že ho stále čtete.

A pak přijde další výborná hláška, další absurdní panel a vy pokračujete.

To je jeho metoda.

Kresba musí být stejně sprostá jako scénář

Lobo potřebuje výtvarný styl, který se nebojí ošklivosti.

Příliš čistá kresba by ho zabila.

Jeho svět musí být mastný, špinavý, přehnaný a trochu hnusný.

Tváře musí být deformované.

Těla musí dostávat rány.

Motorky mají působit, jako kdyby někdo spojil Harley-Davidson s válečným zločinem.

A hlavně nesmí být násilí elegantní.

Lobo není balet.

Je bouračka.

Když komiks tuto energii trefí, stránky doslova jedou vpřed. Panely se střídají rychle, exploze zabírají víc místa než dialogy a detail rozmačkané tváře může dostat stejnou důležitost jako establishing shot celé planety.

Vkusné to není.

Ani nemá být.

Co knize škodí nejvíc

Opakování.

To je věčný problém Loba.

Když máte postavu založenou na absolutní přemrštěnosti, je těžké pořád přidávat.

Jak uděláte další scénu brutálnější?

Jak další hlášku sprostší?

Jak další smrt absurdnější?

Část sešitů proto funguje lépe než ostatní.

Některé epizody mají výborný nápad.

Jiné jedou na setrvačnost.

A právě u souborného čtení je to vidět víc než při měsíčním vydávání.

Šest sešitů za sebou znamená šestkrát vysokou koncentraci stejného typu humoru.

Po určité době začne člověk potřebovat pauzu.

Lobo sice únavu necítí.

Čtenář ano.

Přesto je to Lobo v dobré formě

A to je nejdůležitější.

Jehněčí jatka a další příběhy nepředstavují revoluci v historii postavy.

Nezmění váš pohled na superhrdinský žánr.

Nečeká tu existenciální dekonstrukce ani velký příběh o vykoupení.

Naštěstí.

Je to sbírka, která dobře zachycuje důvod, proč se Lobo stal kultovní postavou.

Je hrubý.

Nevkusný.

Egocentrický.

Násilný.

Hlučný.

A naprosto neochotný učit se z vlastních chyb.

Což je problém pro všechny kolem něj.

Ale skvělý základ pro komiks.

Lobo: Jehněčí jatka a další příběhy není inteligentní komiks, který se občas chová hloupě.

Je to záměrně hloupý komiks, který je občas překvapivě inteligentní.

Pod vrstvou sprostých hlášek, ustřelených končetin, motorek a mrtvol se totiž skrývá docela přesná parodie na superhrdinskou posedlost drsňáctvím.

Lobo je macho fantazie dotažená tak daleko, až se sama začne rozpadat.

Jeho síla není v charakterovém vývoji.

Je právě v naprosté absenci vývoje.

Na začátku je to egocentrický násilník přesvědčený o vlastní dokonalosti.

Na konci také.

Jen okolí mezitím potřebuje nový nábytek, nové policejní jednotky a nejspíš i nový kontinent.

Jednotlivé povídky nejsou stejně silné a při čtení několika sešitů v kuse začne humor místy působit repetitivně. Jenže ve chvíli, kdy Lobo dostane dobrý námět, funguje dokonale.

Nemá zábrany.

Nemá sebereflexi.

Nemá plán B.

A patrně nemá ani pojištění odpovědnosti.

Má ale motorku, hák, regeneraci a absolutní jistotu, že za každý problém může někdo jiný.

Není to hrdina, kterého byste chtěli potkat.

Ale je zatraceně zábavné sledovat, koho potká on.