Pod vodou

Do románu „Pod vodou“ jsem se pustila zrovna v době, kdy Nepálem prosvištěla blesková povodeň a zároveň si připomínáme druhé výročí nedávných povodní, které postihly severní Moravu a Slezsko.

Následky příšerné přírodní katastrofy v podobě tsunami sledujeme očima mladé dívky jménem Marissa. Ta po smrti maminky vyrůstá s otcem v thajském Phuketu. Ve škole si najde nejlepší kamarádku, s níž tvoří nerozlučnou dvojici. Dívky spolu tráví veškerý volný čas. Jsou jako dvojčata. Život v Phuketu je vlastně takovým rájem na zemi. Tedy až do doby, než tuto oblast v roce 2004 postihne děsivá apokalypsa.

Marissa nám vypráví o dívčích dobrodružstvích, zajímavém vědeckém bádání jejího otce, až po okamžik, kdy se čas jako by zastavil. Ptáci přestali zpívat, zvířata začala vít a bučet, jen lidé do oné chvíle ani v nejmenším netuší, co se na ně řítí a jedou si stále to své… Pak přijde vlna, která smete životy tisíců jedinců. Marissa nás nechává nahlédnout do osobního boje o přežití i následné situace po opadnutí vody, kdy v ulicích zakopáváte o mrtvá a napuchlá těla. Některá dokonce poznáváte!

S Marissou si uvědomíme, jak absurdní je vrátit se po tak děsivé zkušenosti zpět do běžného života – zasednou do školních lavic, které z větší části zůstávají prázdné, a vyrovnat se se ztrátou milovaných. Sama Marissa si roky vyčítá smrt své nejlepší přítelkyně, zároveň hledá odpovědi na to, kdo určuje, jak dlouho se „hodí“ pro někoho truchlit a jestli je ztráta kamarádky srovnatelná se ztrátou člena rodiny…

„Smutek je tajemství. Smutek tíží. Smutek je neviditelný, ale všudypřítomný. Smutek ti vyrazí dech.“
– citace z knihy, str. 84 –

Zároveň pociťujeme tu šílenou beznaděj, kterou si prochází lidé s podobnou zkušeností – jak je možné, že slunce zase svítí?

„Po většinu času je zkáza nehlučná, nenápadná, fádní.“
– citace z knihy, str. 170 –

Marissa trpí syndromem přeživší – neustále si pokládá otázku, proč tu zrovna ona stále je, když jiní tu příležitost nedostali. Svou kamarádku má vlastně stále po boku, má ji v hlavě – rozmlouvá s ní, radí se s ní, jako by nikdy nezemřela.

Román podává nejen niterný pohled do hlubin bolavé dívčí duše, ale ukazuje, jakou moc nad námi má sama příroda. Jak malým se člověk stává v porovnání s matkou přírodou, která už má dost toho, jak se k ní chováme. Je to román s přesahem. Pojednává o ekologii, znečištění planety, klimatických změnách a jejich následcích, ale také o pytláctví a nelegálním obchodu s exotickými zvířaty.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková