Mourning Beloveth – Formless (2013)

Už od své vynikající debutní placky, Dust (2001), která vyšla až dlouho po jejich založení, si drží vysokou kvalitu. A alespoň podle mého názoru, by se dalo říci, že se svou druhou deskou The Sullen Sulcus (2002) vstoupili mezi světovou špičku svého žánru. Dodávám pouze, že tato fošna je v rámci doom metalu dodnes vysoce ceněna, s čímž musím naprosto souhlasit. Třetí deska, A Murderous Circus (2005), nikterak nezaostává za předešlými a obsahuje asi jejich nejcoverovanější, sice poměrně jednoduchou, ale za to neskutečně silnou a krásnou, skladbu – Nothing… (The March of Death). Zatím jejich předposlední nahrávkou je A Diseas for the Ages (2008). Tato zabírá v diskografii Mourning Beloveth pro mě jakési zvláštní místo, je asi nejméně přístupná, odtažitá a chladná (v dobrém slova smyslu), ale s postupujícím časem si ji pouštím častěji a častěji, takže určitě potenciál má. No a teď bych přešel k jejich novince Formless (2013), kterou zkusím popsat trochu podrobněji

Formless je dvojalbum s celkovým hracím časem přes hodinu a dvacet minut. Předem můžu říct, že pětileté čekání na nové album se vyplatilo. Ve srovnání s deskou předchozí působí velmi odlišně, ale přesto jsou to pořád Mourning Beloveth, a podle mě asi zatím v nejlepší formě (navzdory názvu alba). Sám název Formless jistě mnohé napovídá, zvláště když se podíváme na rozložení skladeb na obou CD (Transsmissions není o nic delší než skladby na prvním disku) a také na název songu Nothing has a Center.

Textově se album zabývá většinou takovou osobní (existenciální) reflexí naší současné doby, spíše však na abstraktnější úrovni – a nic veselého od toho nečekejte. Hudebně nebyli Mourning Beloveth nikdy žádnými velkými novátory nebo avantgardisty, vždy se drželi svého doomového (potažmo deathového) kopyta, avšak s jedinečným nezaměnitelným rukopisem. A to neříkám jako hloupé klišé, ale prostě proto, že je to fakt :-) Novinka je v rámci diskografie MB jiná v tom, že Frankův čistý vokál dostává více místa a dochází tak ke skvělému vyvážení s Darrenovým growlem. A jak je tomu u MB zvykem, rytmika šlape jako hodinky. Jak už však naznačuje zmíněný název, celé album je kompozičně poměrně neuchopitelné, všechny skladby mají kolem 15 minut, s vyjímkou Old Rope, která má pouhých necelých pět minut. Ale snad můžu říci, že až tak „neforemné“ album není… po mnohých posleších v něm spatřuji jistou gradaci od začátku do konce, stejně jako v každé skladbě zvlášť, přičemž se tomuto postupu vymyká právě již zmíněná Old Rope, která působí sice jaksi „nejnaštvaněji“, ale poměrně osvěžujícím dojmem a rytmikou. A závěrečná kompozice Transmissions, která je celkově méně „metalová“. Působí na mě jako nějaká meditativní dekadentní tryzna za umírající svět. Opakuje se v ní donekonečna nádherný kytarový motiv, během něhož Darren v podstatě odříkává text, aby jej pak přerušila krásně zazpívaná Frankova pasáž. A jestliže první song Theories of Old Bones působí jako by patřila k albu A Murderous Circus, tak dvojka, nejdelší Ethics on the Precipice (skoro 17,5 min.) je už v trochu jiném novém rouše. Po několika prvních minutách skladba zpomalí, dostane prostor opět skvělý úsek pro samotnou kytaru, a potom už skladba graduje až do konce: „a sound like the universe apart“. Poslední skladba prvního disku je Nothing has a Center. Jedna z nejlepších na albu. Kombinuje v sobě všechny přednosti, kterými nahrávka disponuje. Vlastně podobně jako předcházející Dead Channel – pořád se nemůžu rozhodnout, která z obou skladeb je lepší, ale je to asi jedno, obě jsou vynikající.

Vzal jsem to poněkud na přeskáčku, ale to snad vůbec nevadí, protože jak jsem tuším četl v jednom rozhovoru, Darren sám popisoval album tak, že každá část každé jednotlivé písně by mohla být stejně dobře částí kterékoli jiné na albu. Přes svou doomovou pomalost a (relativní) monotónnost se jedná o strhující dílo, které si žádá čas na vstřebání, ale jakmile se vám dostane pod kůži, tak ho nemáte nikdy dost. Album poslouchám (někdy i několikrát) denně už přes měsíc a pořád mě baví čím dál více. Je až neuvěřitelné jak lze poměrně klasické prvky dělat stále nově a jinak. Nevím, jaká alba nás ještě letos potkají, ale velmi silně pochybuji, že mě nějaké vezme víc než Formless. Takovýto zážitek/prožitek mi žádná „nová“ hudba už dlouho nepřinesla. Uděluji plný počet bodů a doporučení k poslechu.

„we think we know things and are close to mastery yet time passes
we have become gods knowing what is good and evil and so we live with the knowledge of death
sublime intoxication
will this destroy me? rot my body? groin to dry, catch my thoughts in rots?
the more I know the more I need to get me through knowledge of death
sublime intoxication“

(Transmissions)

Web: www.mourningbeloveth.com

Label: Grau Records

Sestava:

Darren Moore – zpěv (growl)

Frank Brennan – kytara, zpěv (čistý)

Pauric Gallagher – kytara

Brendan Roache – basová kytara

Timmy Johnson – bicí

Tracklist:

CD1

1. Theories of Old Bones

2. Ethics on the Precipice

3. Old Rope

4. Dead Channel

5. Nothing has a Center

CD2

1. Transmissions

Tomáš Žitník