Duch Pankráce

„Smrt není nakažlivá, smíření a klid boží ano. Mrtví neškodí. To živých je třeba se střežit.“
– citace z knihy, str. 20 –

Už při čtení samotného úvodního slova nového románu Petry Klabouchové s názvem „Duch Pankráce“ mi běhal mráz po celém těle. Jsou knihy, jež je těžké číst, ale jež jsou více než potřebné. Otevírají skoro zapomenuté příběhy lidí, kteří často zcela bezdůvodně trpěli bez jediného zastání, přímluvy či dokonce spravedlivého soudu.

Oceňuji, když si dá autor na závěr práci přiblížit čtenáři fakta o příběhu, který čtenáři předkládá. Co je a co není výplodem jeho fantazie, případně kde a jak čerpal informace, aby nám pravdu předal co možná nejvěrněji. U Petry Klabouchové už jsme se několikrát přesvědčili, jak pečlivou rešeršérkou je, nic nenechává náhodě a popravdě netuším, jak po takové náloži lidských šíleností může vůbec oka zamhouřit. Patří jí obrovské děkuji!

„Války vždycky přišly a odešly, nevyhrál je nikdy nikdo. Co je opravdové, trvá navždy. A co není, vezme čas.“
– citace z knihy, str. 173 –

 Autorka si nebere žádné servítky a osudy nám „láduje“ pěkně zostra. Nepřestává mě udivovat její talent podat tak silné a doslova nelidské příběhy v absolutně trudomyslné atmosféře naprosto dokonalým procítěním. Jako by hrdiny osobně znala. A ona je vlastně poznala – prostřednictvím tisíců motáků, které psali sami vězni a které z věznice ven pašoval onen přízrak – duch Pankráce, pošťák ze záhrobí. Tolik riskoval a přesto nepolevil.

Motáky byly plné naděje, víry, modliteb, smutku i lásky, řádky nejčistšího lidství, poslední myšlenky, kdy člověk odchází a srovnává účty sám se sebou (cit. str. 137).

„Když se tě dotkne opravdová prázdnota, zůstane s tebou už navždy.“
– citace z knihy, str. 260 –

„Duch Pankráce“ je román plný zoufalství, bolesti z mučení, trýznění a bezpráví. Smrt mezi šedivými zdmi věznice se zpuchřelou omítkou vypadá spíše jako spása. Vás přepadne smutek z nemožnosti s tím něco udělat. Stáhne se vám žaludek, do očí se vám budou drát slzy.

Všechny postavy v románu jsou inspirovány skutečnými osobami, které Pankrácem prošly. Pozornost je věnována rovněž rodině Suchých ze strašnického krematoria. Osud jim také nedopřál zaslouženého klidu. Jejich hrdinství však konečně, díky této knize, spatřilo světlo světa!

Nejhorší na tom všem je pomyšlení, že ty největší zrůdy nebyly nikdy po zásluze potrestány žádným soudem, ba dokonce spokojeně dožily ve svých rodných vískách. Že většina nacistických pohlavárů a dalších členů SS nikdy nedošli ke spravedlivému pozemskému trestu je plivnutím do tváře každé jejich oběti. Že mnohým byl umožněn návrat do běžného života je ostudou lidství. To je ta boží spravedlnost?

V závěru románu válka končí. Karty se obrátily, Němci jsou poraženi… Ale český lid ani pak nedojde klidu. Začíná nové bezpráví v podobě komunismu…

Na hrdiny nesmíme zapomenout…

„Národ zůstává svobodný jen do té doby, kdy každý syn i dcera jsou ochotni za něj položit svůj život. Až nad odvahou znovu zvítězí prázdnota a ohnutá záda poslušných, co stačí zadupat a do své ulity se vystrašeně stáhnou, aby jim na ni někdo nesáhl, aby jim jejich hovniválí kuličku otroctví nikdo nesebral, tak pak se znovu vrátí těžké časy, kdy svobodu a pravdu lidská malost vymění za polaskání rukou vlastního kata.“
– citace z knihy, str. 256 –

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková