Placen za život – úryvek z povídky Karla Mazánka

Cestovka vytahuje trumfy

„Dobré ránko, miláčku, snídaně je na stole. Já valím do práce.“

„Děkuji, mám hlad, že bych snědla vlka,“ odvětila Lea a políbila Pavla na tvář.

„Tak já letím.“

„Nezapomeň mobil, máš ho ještě v nabíječce.“

„Vidíš, málem bych zapomněl… Tak pa, lásko.“

„Ať se ti daří…“

Ráno jako každé jiné, opět v té díře. Měl jsem hlad, a tak jsem začal zase kolem sebe mlátit. Trvalo to hodnou chvíli, než se hlad vytratil. Vlastně to bylo zajímavé, nic jsem nepožíval ústy, a přeci jsem hlad zahnal. Jak to? Ale něčeho jsem si přeci jen všiml, vždy, když jsem kolem sebe mlátil, tak ke mně ta energie celkem často proudila. I ten hlad to zahnalo. Zajímavý poznatek. Takže je tu asi někdo, kdo na mě dohlíží, abych v tomto vězení nestrádal. To je dobré vědět!

Pojednou se ke mně linulo jakési vlnění, co je to?

Lea se mezitím najedla, umyla nádobí a pak unavená klesla do křesla. Pustila si relaxační muziku, kterou měla ráda – indiány a u toho si zdřímla.

„To je nádhera, tohle to,“ říkal jsem si v duchu, to je pohodička. Ono to nebude zas tak hrozné, jak mi kamarád, se kterým jsem byl na ulici, na Regis 1, říkal.

„Co vám říkal?“ ozvalo se zase.

Ajaj, zase Cestovka, co odpovědět?

„Nic.“

„Za lhaní vám bude strženo tisíc kreditů.“

„Jakýpak lhaní,“ a už jsem sebou zase začal mlátit.

„Říkal přeci, že to jsou ďábelské kredity, nebo si to nepamatujete?“

„Ale ano, pamatuji, ale nevěděl jsem, že to souvisí přímo s Cestovkou.“

„Byl jste poučen, že vždy budete mluvit pravdu a nic než pravdu.“

„A jak mám tušit, co všechno víte?“

„Naše Cestovka zná a vidí vše. I to co si myslíte!“

Tak, a teď to mám potvrzeno. Co s tím? Byl jsem v koncích.

„To nemůžete, to je omezování osobní svobody!!!“

„Není, dal jste souhlas, že se vše zdokumentuje.“

„Jak jsem mohl vědět, že i myšlenky?“

„Myšlenky snad nespadají pod pojem VŠE?“

„Máte pravdu, spadají, ale nepochopil jsem to.“

„To není naše starost, že jste to nepochopil.“

„Měli jste mě na to upozornit a už mě pusťte ven!!!,“ a zase jsem sebou mlátil.

„Váš čas přijde, dočkáte se. Nejprve se však musíte naučit základům pobytu na tomto světě.“

Tak, a jsem jak svázaný. Okovy na všech rukou, když jsem měl posledně, ještě a Regis 1, byly,,jak se zdá, čajíčkem, a to jsem se tenkrát jen popral se slizákem, taková bezcenná bytost, póvl.

„Právě vám bylo strženo 30% kreditů za rasistický postoj.“

„Přeháníte, ne!?!“

„Naopak, učíme vás tady na Zemi přežít.“

Byl jsem vystresovaný.

Lea se probrala ze spánku udýchaná, měla totiž noční můru, že to dítě nepřežije. Zvedla se z křesla a šla se napít pomerančového džusu. Otevřela lednici a třesoucí rukou brala chlazený nápoj.

„Snad mi udělá dobře, potřebuji se hodit do klidu,“ vyvstalo ji v mysli, „takovýto stav není pro dítě tím nejlepším.“

Nalila si sklenici a pomalu upíjela a přitom přemýšlela proč se jí to vlastně zdálo a jaký to má význam. Právě, význam… zavolám kamarádovi, ten si ví rady s výklady snů…

„Ano, Leuško, co potřebuješ?“ ozvalo se na druhém konci.

„Měla jsem noční můru, dítě, co nosím mi v ní zemřelo.“

„To ještě nic neznamená, neboj se… smrt je jen přerod, nic jiného, nejspíš jde jen o nějaký plán, který už dozrál a zrodí se v novém. Nebo se něco ukončilo a začíná nová cesta.“

„Aha, děkuji, uklidnil jsi mě…“

„A co malý, jak je na tom?“

„Neustále kope.“

„To děcka dělají…“

„Já vím, ale zdá se mi, že je to až nenormální.“

„To je o zvyku…“

„Když myslíš…“

„Hele nestresuj, zbytečně tak stresuješ to dítko, co nosíš.“

„Hmmm, asi máš pravdu.“

Lea se po tomto rozhovoru zklidnila, a aby zahnala myšlenky, tak začala vařit oběd, ale jen něco lehkého… neměla moc sil. Ten sen ji dost vyčerpal a pak i to kopání dítěte. Ale přeci, něco se děje, měla takové tušení…

Web stránka Karla Mazánka: svetlonos.webnode.cz

Zdroj obrázku: pixabay.com

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis