Ladislav Klimeš – Příliš divoká zem: Zimní válka

(Úryvek z knihy)

Zima 2020

První ranní paprsky ozářily kříž na věži čáslavského kostela. Starý zprohýbaný rezavý kříž jakoby ožil svým životem. Na okamžik se stal jediným osvětleným místem ve městě. Jako strážce města shlížel dolů a čekal, co se bude dít.

Strážce prázdného a zničeného města. Města zničených snů a nadějí.

Vymlácená okna, vyrabované obchody a všude po ulici střepy a kusy zdí. Sem tam se po městě procházela zvěř a paběrkovala z těch trosek něco k jídlu.

Mlha se pomalu zvedala a zůstávaly pouze její chuchvalce v menších uličkách. Být město ještě stále obsazené, probouzelo by se k životu. Takhle slunce ozářilo jeho bezútěšný stav, který už nikdo nikdy nenapraví.

„Hej, Šéfe,“ zapraštěla vysílačka u mé hlavy. „Spíte? Šéfe, spíte?“

V tu chvíli jsem si připadal jako by mě někdo majznul plechovým kýblem do hlavy. Uvnitř mojí lebky si dávala skupina permoníků závody na motokárách. Jestli chcete vědět, jak jsem se cítil, strčte hlavu do výše uvedeného kýble a požádejte známého, ať z vrchu třískne vší silou kladivem.

Příprava na technopárty hadr.

Naštěstí rychle přestali a já se dostal do provozuschopného stavu. Vytáhl jsem ruku z vojenského spacáku a natáhl se po vysílačce. Lehkým stiskem jsem ji zapl.

„Už ne, Lime,“ odpověděl jsem mrzutě. „Děje se něco?“

„Nic vážného, jen k vám jde Muff s Křečkem. Nesou vám jídlo a jdou vás vystřídat.“

„Rozumím, až se najím, tak přijdu.“

Docela mě pobavilo, když ta jména vyslovoval. Neznělo to běžně česky, ale hezkou vietnamskou češtinou, takže Mjůůůf a Kšééček. Pravda, to jsem neřekl, Lim byl vietnamec, ale to už jste asi poznali.

Kompletně jsem se vysoukal ze spacáku a navlékl si taktickou vestu. Pak kanady a rychle zašňěrovat. Vyskočil jsem na nohy a protáhl se.

Křupalo to ve mně jak když zmáčknete pytlík chipsů.

Opatrně jsem obešel zvonici a sebral odstřelovačku, co si tu schováváme. M82B, neboli protimateriální puška Barrett.  Sebrali jsme ji při útoku na konvoj, tehdy na sobě měla ještě termální optiku, ale díky jednomu kašparovi, co si s tím hrál, jsme ji museli vyměnit. Nyní tam byla klasická zvětšovací.

Ale i tak to stačilo.

Jenom jsme s ní nesměli pouštět Křečka lovit srnky. Vrátil by se totiž s jakýmsi mletým masem v igelitovém pytlíku a tvrdil, že to je večeře. Dodnes přemýšlím, jestli má někdy záchvaty blbosti, nebo mě chtěl jen prachobyčejně nasrat.

Na to byl totiž opravdu expert.

I když… my dva jsme si neměli co vyčítat.

Pečlivě jsem prohlédl okolí, zda-li něco podezřelého nespatřím.

Až na dvojici holubů, poskakujících kolem kašny na náměstí, se nikde nehnula ani noha. Znuděně jsem položil odstřelovačku a začal se strojit. Vzal si důstojnickou čepici a přehodil svého Brena přes záda. S „čezetou“ chrápu ve spacáku a prakticky ji nikdy nevyndávám z pouzdra.

Už dávno naučenými pohyby jsem slezl po vrtkavém žebříku dolů do hlavní lodě kostela. Zdecimované lavice a zničený oltář po rabování, to je všechno co zbylo po pár nájezdech. Kostel přežil několik staletí, ale nepřežil dva měsíce lidského šílenství.

Zaklepání se neslo tichým prostorem jako tlaková vlna.

Instinktivně jsem shodil pušku ze zad a namířil na dveře. Záměrným křížem jsem pozoroval kliku a čekal.

Pomalu jsem přecvakl na automat a držel prst na spoušti.

„Můžem dál?“ ozval se Muff.

„Jestli jde první Křeček,“ odpověděl jsem. „Tak ano, jestli ty, tak počkejte, na dveřích je mina.“

Zbraň jsem opět zajistil a hodil na záda. Rychlými kroky se přesunul ke dveřím a tam odpojil Claymora od drátku nataženého přes dveře.

Stiskl kliku a pomalu otevřel.

Muffova hubená tvář se na mě zubila z druhé strany. Křeček stál znuděně za ním. Oba vyzbrojení zbraněmi české provenience s přilbami na hlavách.

„Pojďte dál,“ pokynul jsem jim a o krok ustoupil.

Ti dva se nahrnuli dovnitř, jako kdyby tu bylo něco zadarmo. Nejlépe ženský.

„Co to bylo zas za fóry?“ zavrčel Křeček.

„Jaký?“ dělal jsem blbýho.

„To s tou minou,“ podíval se na mě nakvašeně.

„To nebyl fór,“ vysvětlil jsem klidně a zazubil se. „Ale pokus o to, jak se tě konečně zbavit.“

„Á jé,“ pozvedl oči v sloup Muff. „Vinc věděl, proč mě poslal.“

„Však ty máš v tom báglu vodnici,“ usmál jsem se na něj. „Tak si nestěžuj.“

Muff jen přikývl hlavou. Sňal ze zad batoh a vytáhl bandasku na jídlo.

„Lim ti posílá snídani,“ oznámil mi. „Vařil.“

„A co?“ pomalu jsem převzal bandasku a připravil si ešus.

„Držkovou, tu co jsme měli v lednici.“

„Dal tam to svoje koření?“ pozdvihl jsem obočí, zatímco si naléval do ešusu. „Posledně se to nedalo žrát.“

„Naštěstí ne,“ ujistil mě. „Vinc na něj dával s Randym pozor.“

Lehce jsem přičihl. Držkovka jakou jsem znal z domova.  Vytáhl lžíci a ochutnal. No, měli pravdu. Lim tam nedal to sladké koření, po kterém byla posledně nepoživatelná. Alespoň změna, když už jím pořád nudle, chleba nebo fazole.

Ti dva si také vytáhli ešusy a odebrali si svoji porci. V klidu se najedí, než jim začne hlídka ve zvonici. Obvykle sem chodíme po dvou, ale dneska jsem šel sem špešl jen já sám. Občas chci mít od všech pokoj. Zejména od Ondřeje Křečka. Vzájemná nevraživost byla mezi náma legendární a neuplynul by měsíc, kdybychom se neporvali, nebo alespoň nehádali.

A to jsme byli kdysi jako bráchové… ale to už je dávno.

Knihu můžete zakoupit zde: http://www.martinus.cz/?uItem=246988

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis