Slzy draka

Dívky se připravují na další taneční lekci. Pečlivě si upravují vlasy a šaty. V běloskvoucích šatičkách s volánky, jež ušila paní Leticie, vypadají jako napudrované porcelánové panenky. Neustále si rozrušeně něco špitají a chichotají se. Některé se producírují po tanečním parketu a ladnými pohyby naznačují, co je na dnešní hodině nejspíš čeká. Jejich siluety odráží brzké mrazivé slunce, které v odlesku podlahy vytváří stíny. Po naleštěných parketách to sice klouže, ale to děvčata nezastaví v předvádění. Jiné se zase různě kroutí a směšně napodobují paní Leticií a její okouzlení při tanci. Není divu, že si z ní dívky tropí žerty. V jejich věku pro ně tanec představuje zábavu, povyražení, ale pro vychovatelku znamená celý život. Často jim tvrdí: „Dívky, tanec je život, ne zábava. Tanec musíte cítit, žít pro něj, nejen ho napodobovat jako cvičené opice.“ Žádné z dětí jejím slovům moc nerozumí. Vždy mluví složitě a vznešeně. Tomu, kdo ji nezná, to připadá, jakoby hovořila ve verších. A tak děvčata nadšeně očekávají příchod vychovatelky a svých tanečních partnerů.

Bruneta s blondýnkou jsou na parketu. Plavovláska napodobuje chlapce a hnědovláska dívku. Společně tančí, smějí se, blbnou. Sem tam udělají pukrle, ukloní se a dají se do tance, pokud se to tak dá nazývat. Oběma sice společenské tance jdou, ale kdykoliv mohou a ocitnou se v tanečním sále bez dozoru, chovají se jako malé děti. Užívají si chvíle svobody. I nyní. Po lesknoucí podlaze to jedné nebo druhé občas uklouzne a dotyčná se rozplácne na zem. Vše berou ale s humorem. Panující pohodu naruší příchod chlapců. Jakmile spatří nemotorné chování svých vrstevnic, dají se do hlasitého smíchu. Dívky v mžiku zvážní a přestanou. Dotčeně je okřiknou. Aurora se usmívá a sleduje přicházející. Pustí přítelčinu ruku. Očima se střetne s Bernardem. Paní Leticie právě ohlašuje, že mají ještě chvíli posečkat, že se za chvíli vrátí. Mládež se vzápětí pouští do bujarého rozhovoru. Aurora míří k sedadlům, aby nabrala na náročnou lekci dech, když k ní míří Bernard. Bruneta se skloní, předstírajíc, že si zavazuje střevíc. Svým chováním dává najevo nechuť s dotyčným mluvit.

„Můžu s tebou mluvit?“ táže se nejistě Bern.

„Mluv,“ odsekne stroze Aurora. Napřímí se, ale pohledem o něj nezavadí.

„Tady ne, pojď,“ natáhne k dívce dlaň.

Nyní na Berna pohlédne. Kousne se do rtu a vstane ze židle. Ve dvou se nenápadně vytrácí ze sálu. Zůstanou stát na chodbě kousek od něj.

„Tak co jsi mi chtěl?“

„Auroro,“ osloví ji a začne se ošívat. „Chci se omluvit za to, co jsem o tobě tehdy řekl, to ….o tom…no však víš,…že jsi bláznivá….,“ přerývá stydlivě. „Já to tak nemyslel, fakt ne! Nevím, co mě to popadlo. Odpustíš mi to, jestli můžeš?“ dopoví a vyčkává dívčinu odpověď.

V modrých očích se odráží výčitky. Svou omluvu myslí vážně. Jeho psímu pohledu by neodolal nikdo. Aurora mlčí. Cynicky si vychutnává jeho omluvu a pocit viny. Dlouho pocit sebejistoty nevydrží.

„Nevím, o čem to mluvíš,“ odpovídá a mrkne na chlapce.

Pochopí. Oddechne si, jakoby mu spadl kámen ze srdce. „Pojď, vrátíme se,“ vyzve Aurora chlapce, avšak ten ji zadrží. Chytne ji za ramena.

„Co se děje? Je ještě něco, co bych měla vědět?“ otáže se nechápavě.

„Ty víš,“ odvětí vážně.

Aurora neochotně vydechne. Unavená jeho neustálým naléháním, dívajíc se do země, povídá.

„O tom jsme už mluvili, já se k tomu nechci vracet. Copak to nechápeš,“ zdůrazní naléhavě a obejme přítele za předloktí. „Nemáme kam jít, nemáme nic. Tam venku bychom zahynuli. Byli bychom ztracení, nemůžeš po mě chtít, já po tobě nemůžu chtít, abys…..,“svou myšlenku nedořekne.

Bernard si její tělo přitáhne ke svému a bezhlavě dívku políbí. Aurora, značně zaskočená jeho reakcí, se nijak nebrání. Bez odporu si vychutnává jeho plné rty na svých. Svalnaté paže objímají dívčinou křehkou postavu. Hebká pokožka chlapcovy tváře jemně hladí tu Aurořinu. Když si opět hledí do očí, bruneta překvapeně s pootevřenou pusou mlčí.

„Přemýšlej o tom, protože já nedovolím, aby ses vdala za toho chlapa,“ ujistí skoro majetnicky a pouští dívku z objetí. Se šibalským úsměvem se vrací zpět do sálu, ohlížejíc se.

„Tak jo,“ špitne brunetka. Se zaraženým výrazem zírá do zdi a dlaněmi se opírá o stěnu. Zazubí se. Ohlédne se do míst, kde před chvíli stál. Popojde doprostřed chodby a již zcela při smyslech zopakuje: „Tak jo.“

***

Po skončení taneční lekce se děvčata a chlapci rozejdou do komnat, aby se převlékli. Za hlasitého pochodu navzájem probírají dnešní hodinu. Společně se shodnou na tom, že se dnes výjimečně všichni bavili, i mužská část. Právě pro většinu z nich bývá tanec katastrofou.

Aurora s Lucianou, obklopeny ještě několika dalšími děvčaty, nahlas probírají taneční dovednosti svých partnerů. Brunetka sice přikyvuje na všechno, co do ní marně kamarádky vtloukají, ale potutelně se usmívá na Bernarda, který jí úsměvy oplácí. Tajně oba myslí na dnešní dopoledne.

„Auroro, pojď, co tam stojíš,“ okřikne jedna z dívek brunetu, jež stojí přede dveřmi a naposledy se dívá do modrých očí na opačné straně chodby.

„Už jdu,“ odpoví nepřítomně a s nadšeným výrazem vchází do pokoje.

Děvčata se začnou převlékat, neboť po taneční hodině je čekají běžné práce. Aurora zamíří ke své posteli. Klekne si a otevírá malou komodu, která stojí u každé z postelí po pravé straně. Vytáhne z ní denní pracovní oděv, pod nímž má uschované zlaté šaty z předešlého večera. Zarazí se. Zesmutní. Co je to se mnou? Proč se cítím tak mizerně…jako….sklopí zrak. Jako bych ho zradila…Co to povídám? Koho vlastně? V myšlenkách se vrací ke včerejší noci. Představuje si, jak kolem ní černý stín prochází, jak ji bere do náruče a tím spletitým bludištěm odnáší na světlo. Jak sleduje její spící tvář svýma uhrančivýma očima, jak ona ve spánku cítí jeho dech na svých rtech. Cítí jeho doteky na svém těle, jen při pomyšlení na něj. Kdykoliv na Hlas pomyslí, po těle ji proběhne ledový mráz. Podzemí je úplně jiný svět. Svět tajemství, tajemství, která je dívka odhodlaná poznat.

„Auroro, vnímáš mě vůbec? Mluvím s tebou?“ vytrhne ji zavolání.

Dívka sebou škubne. Rychle zavře komodu a postaví se.

„Ehm..jo,“ usměje se na blondýnku. „Promiň, co jsi říkala?“ zatřese hlavou, pokoušejíc se vrátit do přítomnosti.

„Ty mě vůbec neposloucháš,“ zamračí se Luciana. „Mluvila jsem o Bernardovi, kam jste zmizeli?“ táže se zvídavě.

„Byli jsme na chodbě, Bernard se mi omlouval za to, co mi tehdy řekl. Však jsi byla u toho,“ odpoví, „a nejen ty,“ poukazuje na dvě další dívky, díky nimž už to ví celý sirotčinec.

„Jo,“ souhlasně pokývá a posadí se na lůžko. Na klíně drží zmuchlané taneční šaty. „To od nich bylo pěkně hnusné, takhle to vykecat.“

„Co už,“ pohodí rameny brunetka a převléká se do pracovního oděvu. „Tak hlavně, že jsme si Bernem promluvili, a už je to dobré,“ upokojuje zvědavou přítelkyni.

„Jsi na něj moc hodná, to já bych byla tvrdší. Měl by se stydět, jak na tebe vyjel.“

„No, to by měl,“ pronese nepatrně mezi zuby brunetka a ukládá taneční šat do komody. Pod nosem se usmívá a myslí si o kamarádčině názoru své. „Luci, musím jít. Hadlyová už na mě čeká dole v hale. To víš,“ pohodí rameny s výmluvným výrazem, „kontrola je kontrola.“

„Chápu,“ pokývá blondýna. „Uvidíme se na obědě,“ křikne na dívku stojící mezi dveřmi. Aurora si za pochodu chodbou zavazuje pás od šatů a v ústech drží sponu. Po upevnění pásu si spíná vlasy do copu. Z dálky vyhlíží slečnu Therés Hadlyovou, kterou ale zatím nikde nevidí. Že by měla zpoždění? Ona? To se mi nezdá. Co to…Zamračí se. Namísto vychovatelky však spatří něco mnohem horšího. Pane Bože. Seběhne rychle schody a skloní se k bezvládnému tělu, které leží pod nimi. Dívka nepotřebuje vidět obličej, aby poznala, o koho jde.

„Bernarde, slyšíš, Berne, prober se!“ uchopí chlapce za tvář. Opatrně ho pohladí po lících. Prsty mu projede zátylek. Na svých prstech ucítí jeho krev. „Ne! To ne!“ položí si chlapcův obličej na kolena. „Berne, no tak prober se, slyšíš mě.“ Vytrysknou ji slzy. „Haló? Pomozte mi někdo, prosím, je tady někdo! Slyšíte mě, potřebuju pomoc!“ křičí z plných plic.

„Co tady řveš? Nejsi někde….,“ zaslechne z pravé strany hlas Hadlyové. „Proboha, co se mu stalo?“ otáže se zděšeně a přiběhne k chlapci. Než stačí Aurora odpovědět, tak se už kolem nich sbíhají děti a šokovaně hledí na zraněného Bernarda ležícího v bezvědomí.

„Rozejděte se!“ okřikne děti slečna Therés. „Tak co se mu stalo?“ vzápětí uhodí rozčíleně na nebohou brunetku. Aurora, stojíc bezmocně na schodech s dlaněmi od krve, zmateně kroutí hlavou. Těká pohledem na vychovatelku a na zvídavé nechtěné obecenstvo.

„Já..já…,“koktá, když v tom se zarazí. S pohledem upřeným na druhé patro, zmateně dodává, „asi spadl ze schodů.“

„No tak, uklidněte se! Pojďte mi někdo pomoct, rychle! Musíme ho dostat na ošetřovnu!“ křičí slečna Hadlyová.

Na její zavolání zděšeně přibíhají další vychovatelky. Dvě z nich upokojují zvědavý nechápavý dav, další dvě přibíhají s nosítky. Nakládají nebohého chlapce a utíkají na ošetřovnu. „Ty,“ poukáže na brunetku, která sebou trhne, „půjdeš se mnou!“ přikáže rozezleně Therés. Brunetka bez protestu souhlasí a běží za ostatními.

Jakmile dorazí na ošetřovnu, skupinka sestřiček se okamžitě věnuje Bernardovi. Aurora zůstává mimo jeho lůžko, na příkaz svého dozoru. Omývá si zakrvácené ruce a utírá slzy. Pokouší se upokojit, když kolem ní projde madam Gorgeqová. Střetnou se pohledy. Bez jediného slova dává brunetě najevo, že to, co se stalo, je bezesporu její chyba. Jacqueline Gorgeqová vchází k Bernardovi. Zdrcená Aurora se posadí a zaraženě hledí do prázdna. S napětím očekává jakékoliv zprávy.

***

„Já nevím, jestli to je dobrý nápad.“ S těmito slovy vycházejí tři ženy, jejichž neurvalý pohled spadá na čekající Auroru. Ta se postaví.

„Jak je mu?“ otáže se.

„Už se probral,“ odpovídá stroze Marléne Engelová.

„Chce tě vidět,“ vyhrkne Therés Hadlyová. Tón, jakým to řekla, nezní příznivě.

Do rozhovoru se vloží madam Jacqueline.

„No tak to nepřichází v úvahu, samozřejmě,“ odsekne jízlivě, připravená odejít, když ji zastaví jedna ze sester.

„Já myslím, že by ho mohla vidět. Chlapci to udělá radost, když uvidí někoho….,“odmlčí se. Pohlédne do čokoládových starostlivých očí a dodá: „milého.“

Aurora se na sestru děkovně usměje. Madam Gorgeqová, uražená sestřinou převahou, se nakloní k dívce.

„Máš pět minut. Slečna Hadlyová na tebe tady počká.“

S těmito slovy a povýšený výrazem odchází za doprovodu Marléne Engelové. Aurora mizí za závěsy. Bernardova hlava je v obvazech, stejně tak levá noha, která mu visí zavěšená. Na tváři a těle se mu vybarvuje množství pohmožděnin.

„Ahoj, prý jsi mě chtěl vidět,“ pozdraví ho ostýchavě.

„Pustili tě sem,“ vysouká ze sebe těžce Bern. „Gorgeqová nevypadala nadšeně,“ zavtipkuje.

„To tedy nebyla,“ souhlasí s opatrným úsměvem Aurora, „ale souhlasila. Jak se cítíš?“

„Vcelku to jde, až na tu zlomenou nohu a otřes mozku,“ poukáže prsty na hlavu. „Nějakou dobu si tu poležím. Aurora se usměje a potáhne. Nechce, aby poznal, že plakala.

„Berne, co se ti stalo? Když jsem tě našla, ležel jsi v bezvědomí na schodech,“ odváží se zeptat. Po její otázce chlapec zvážní. Ohlédne se za dívku, která se nechápavě otočí s ním. Vyzve ji, aby se posadila na postel k němu. Aurora poslechne.

„Pojď blíž.“

Bruneta se posune a nakloní se k chlapci, který těžce oddechuje.

„Něco ti povím, ale slib mi, že si to necháš pro sebe.“ Aurora mlčky souhlasí. „Vychovatelkám jsem řekl, že jsem uklouzl a spadl. Lhal jsem. Někdo mě z těch schodů shodil. Nevím, kdo to byl, nikoho jsem neviděl,“ vypoví. Aurora se zděšeně odtáhne. Šok v její tváři je značně viditelný. Dech se jí zrychluje, srdce se prudce rozbuší. Polkne naprázdno. Třesouce koutky úst se pousměje.

„Co to povídáš?“ odmítá uvěřit.

„Je to pravda!“ ujišťuje dívku se strachem v očích. Silně ji stiskne dlaň.

„Berne, měl jsi otřes mozku, třeba se ti to jen zdálo, nebo…,“ snaží se vysvětlit situaci, když ji Bernard rázně přeruší.

„Nic si nevymýšlím! Moc dobře vím, co mluvím. Vycházel jsem ze sálu jako poslední a pomáhal jsem slečně Leticii odnášet nějaké věci, když v tom jsem ucítil prudký náraz do zad. Víc už si nepamatuju. Auroro, říkám ti, to nebyla nehoda. Někdo se mě chtěl zbavit.“

Aurořina pokožka nabírá nezdravou bílou barvu. Na kůži ji vyskakuje pot. Nervózně si mne dlaní stehno a druhou rukou svírá pevně tu Bernardovu.

„Auroro,“ osloví vyděšenou dívku, která mu opět věnuje pozornost, „musíš mi věřit.“

Dívka souhlasí, ale vůbec ho neposlouchá. Nepřítomně hledí do prostoru a v myšlenkách vstřebává hrůznou skutečnost.

 

XIII.

 

            „Bernardova nehoda zasáhla snad všechny v sirotčinci. Samozřejmě krom těch tří necitelných potvor, které se ještě tvářily, jakoby ho obviňovaly, co je za nemehlo. Když se to ke mně doneslo, okamžitě jsem běžela za Aurorou, když byla chvíli sama. Její ustaraná tvář byla zjevná. Snažila jsem se ji ukonejšit, ale ona se na mně podívala a vyhrkla na mě, co jí Bernard řekl. Petty, jakmile jsem to uslyšela, zbledla jsem jak stěna.  Krve by se ve mně nedořezali. Ta dívka ještě ujišťovala samu sebe, že je to určitě hloupost. Kladla si otázky, kdo by to dělal, ale jistá si nebyla. Pochybovala o Bernardovi i o sobě. Ach Petty,“ usměje se stařenka, „myslím, že jí to nedocházelo. V tomhle byla naivní. Možná,“ odmlčí se Josephine a dodává tišeji, „možná, že to v hloubi duše tušila, ale nechtěla si to přiznat. Bála se, si to přiznat….,“

 

Bruneta v doprovodu přísné ženy s úzkými rty a malýma očima odchází do dívčích komnat. Podařilo se jí přesvědčit slečnu Hadlyovou, že jí není dobře, a že si potřebuje odpočinout. Ve skutečnosti potřebuje být v komnatě sama. Jakmile se za ní zavřou dveře a dívka zůstane o samotě, vrhne se ke své komodě. Spěšně z ní vytahuje zlaté šaty. Zarazí se. Přemýšlí.

Přeci si je nemohu znovu obléci, musím je vrátit…ale…když teď zmizím, za chvíli sem dorazí ostatní a co pak…jak vysvětlím, že…ne, nic jiného mi nezbývá. Olízne si rty. Nejistě se rozhlédne po místnosti. Postaví se. Rychle se začne převlékat. Jakmile je hotová, ulehne do postele. Peřinu si přitáhne ke krku a otočí se zády ke dveřím. Dívky přicházejí.

„Auroro, spíš?“

Slyší dívka svou kamarádku. Neozývá se. Se zavřenýma očima předstírá spánek. Netrpělivě očekává otevření Zdi. Odpočítává poslední minut do dvanácté hodiny. Jakmile odbíjí půlnoc, dívka vyskočí z postele. Do ruky bere župan a obléká si ho na šaty. Dveře ve zdi se otevírají. Aurora nemešká a běží do podzemí. Cesta je osvětlená lucernami, takže přesně ví, kudy se má vydat. Dívka seběhne schody a běží chladnými úzkými uličkami. Čím více se blíží k Hlasu, tím hlasitěji slyší neviditelný smích, jenž svým skřehotáním dívce připomíná její nerozvážnost. Kamenné bludiště natahuje chapadla po jejím těle, připravená ji stáhnout dovnitř a navždy uvěznit ve svých útrobách. Aurora doslova běží, aby veškeré nepříjemné pocity dostala z hlavy. Její fantazie pracuje na plných obrátkách. Představuje si podivné znetvořené tvory, kteří opouští své úkryty a sledují ji tak dlouho, dokud nedorazí tam, kam má. Udýchaně se zastavuje až před kovanými vraty. Otevírá železná vrata a vchází dovnitř. Opět prázdno. Vždy doufá, že zde na ni bude někdo čekat, ale marně.

„Dobrý večer, Auroro,“ pozdraví Hlas, jehož ozvěna se roznáší v rozlehlých chladných tmavých zdech.

„Dobrý večer,“ odvětí nejistě dívka. „Já…já Vám přišla vrátit ty šaty,“ vyhrkne a míří k almaře, odkud je minulou noc vytáhla. Jaké je její překvapení, kdy je almara prázdná. Ohlédne se. „Kde jsou ty ostatní?“

„Spálil jsem je,“ odpoví hrubě Hlas.

Dívka sklopí smutně zrak. Horké tváře se jí lesknou od hořících svícnů, kterých je zde mnoho.

„Proč jste to udělal?“ špitne posmutněle.

„Věděl jsem, že ty zlaté přijdeš vrátit, a nejspíš bys to tak dělala každý večer a to jsem nechtěl. Řekl jsem, že jsou tvé, ne abys je vracela. Proto teď vím, že ty zlaté, co máš na sobě, si necháš.“ vypoví Hlas.

Dívka se zamračí, odstoupí od almary. Přemítá, co na jeho logickou úvahu říci. Jak to, že má pravdu?

„Ale…,“ započne. „To jste neměl dělat, byly krásné.“  Dotčeně se posadí na červenou pohovku a podepře si posmutněle hlavu. Slyší mužský pobavený smích. Chce něco namítat, ale raději dál odmítavě mlčí.

„Mohu ti donést jiné,“ nabídne Hlas se stále mírným pobavením.

„To nemusíte,“ odvětí.

„Ach vy ženy,“ nese se pokojem, „považujete šaty za krásné. Pojď, něco ti ukážu,“ vyzve dívku. Aurora se nepatrně zašklebí. To by mě zajímalo, jak mi to něco ukážeš. Zvedne se z pohovky a čeká, co se bude dít. Náhle se jeden ze závěsů odhrnuje. Za ním se zjevují stejná kovová vrata, jako u vchodu do tohoto podivného obydlí. Otevírají se. Aurora vstupuje. Místnost je dlouhá, obdélníková. Nízký strop poskytuje nepříjemný pocit stísnění. V pokoji je vystaveno několik obrazů ve dvou řadách. Visí na stěnách a u každého z nich stojí stejný pětiramenný svícen, jenž osvětluje daný obraz. Oheň jim dopřává notnou dávku tajemna. Jedná se o olejomalby na plátnech. Bruneta sestupuje dva schůdky a začne si prohlížet jeden po druhém. Prochází středem a důkladně sleduje obrazy po stranách.

„Jsou děsivé,“ zní její názor zpočátku, vzápětí dodává, „ale krásné, moc krásné.“

Na všech je vyobrazena smrt v jakékoliv podobě. Na jednom vidí mužskou postavu, jak se marně plazí po zemi a prosí o život. Za postavou se však táhne černý stín a natahuje po ní své černé drápy. V očích se muži odráží Boží světlo, jež se mu ale vzdaluje. Na dalším se svíjí klečící polonahý muž s andělskými křídly. Hledí do nebes s pažemi překříženými nad hlavou. Jeho tělo zespod spaluje oheň a on tiše naříká. Auroře tyto výjevy vhání slzy do očí.

„Umírající anděl,“ ozve se Hlas.

Dívka sklopí zrak. Beze slova se dotýká obrazu Umírajícího anděla. Vnitřně cítí, že k tomuto dílu má Hlas vztah. Tón, jakým vyslovil jeho název, zněl bolestně. Aurora pomalu přichází k poslednímu, který stojí mimo ostatní. Ční na vyvýšeném místě jako důležitá vzácnost. Umístěný je na dřevěném stojanu uprostřed komnaty. Je přikryt bílým závojem. Auroru k němu cosi táhne. Jakoby ji k němu přitahovalo neviditelné pouto. Zahleděná do díla odhrnuje závoj. Dívka polekaně ustoupí, až klopýtne a upadne na zem. Dlaněmi si zakryje ústa. Obraz je ve zlatém rámu, úplně jiný než ostatní. Vyjímá se na něm portrét dívky. Broskvová tvář vypadá jako živá. Kaštanové vlasy vlající ve vzduchu by chtěly vzlétnout, plná rudě červená ústa, jež by se chtěla naplno smát, se jen nepatrně koketně usmívají. V brunátných očích se blýská žár vášně toužíc vyskočit z obrazu a žít.

Aurora nedokáže popadnout dech. Neví, zda má křičet, či se radovat. Zda má protestovat, či obdivovat. Sedíc na zemi s nohama volně položenýma a jednou rukou se podepírajíc, hledí s odpudivým zaujetím na obraz.

„To…to…jsem já,“ vykoktá a poukáže na dílo.

„Ano,“ odpovídá sklesle muž.

Nemůže spustit zrak z toho obrazu. Cítí, jako by hleděla do zrcadla. Do strašného zrcadla, jež svou krásu brzy změní v odporného démona. „Co..co to má znamenat?“ ptá se rozhořčeně. Zvedne se země. Připravená prchnout ustoupí od díla.

„Auroro, počkej, prosím.“ žádá ji prosebně Hlas.

Zřetelně slyší zrychlené mužské kroky ve zdech. Aurora se do nich zaposlouchá. Cítí, že se blíží k ní. Jejich dusot se zastaví. S rukama nataženýma mírně od sebe, se prudce se otočí. Opět ale nikoho nespatří. Nedbaje Hlasových proseb, aby zůstala, běží ke dveřím. Ty se ale prudce zavřou. Aurora jimi hystericky škube, ale otevřít se jí je nedaří.

„Auroro, prosím, zůstaň, neutíkej, prosím,“ žadoní poníženě Hlas.

Dívka vytřeští oči. Překvapené hledí přes kované ozdoby. Upoceně svírá kliku, až pociťuje zářezy ledového kovu do kůže. Slyší ho zřetelně. Cítí ho, stojí přímo za ní. Žádný ohlušující hlas, žádná tlumená slova. Slyší čisté prosby záhadného hlasu.

„Neohlížej se,“ přikáže ji, „zůstaň tak, jak jsi, jestli se odtud chceš dostat,“ vyhrožuje. Jeho hlas však nezní výhrůžně, nýbrž posmutněle. Lituje snad svých slov? „Odpusť, ale nesmíš mne spatřit.“ Bruneta souhlasí.

„Vy jste chtěl, abych ten obraz viděla, že ano?“ odváží se zeptat.

Její zvědavost jí spaluje. Dívčiny smysly zbystří. Pociťuje nesnesitelnou touhu se ohlédnout. Očima neustále směřuje dozadu, aby svého věznitele alespoň na okamžik spatřila. Mužovy kroky dívce připadají silnější a silnější, jakoby stál těsně u ní. Každým kouskem těla cítí Hlasův sebemenší pohyb.

„Líbí se ti?“ vyhrkne pln očekávání.

Dívka netuší, co na to říct. Sama je v šoku vidět samu sebe na obraze toho šílence. Místo slov pouze pokývá.  Sama si ale není jistá, co si má myslet.

„Je to mé mistrovské dílo, umírající andělé vedli mou ruku, abych tě dokázal zachytit takovou, jaká opravdu jsi,“ mluví sic tlumeně, avšak vznešeně, s neuvěřitelnou lehkostí.

„Jaká opravdu jsem, nerozumím,“ nechápe. Svraští obočí. Pořád neví, co si má o tom portrétu myslet.

„Ano. Chtěl jsem tě zachytit skutečnou, dokud jsi jí nebyla, ale teď,“ odmlčí se. On se usmívá? „Teď už jsi skutečná, jsi tady. Přišla jsi za mnou, za ztraceným Hlasem, jenž nepoznal nic než tohle podzemí, lidskou nenávist. Tuto noc jsem poznal, že jsem tě namaloval skutečnou. Nyní už ten obraz nepotřebuji, už o tobě nemusím snít. Jsi tady, v mém podzemním panství.“

Proč mi to říká? Nebudu brečet, Auroro, nebreč. Co? Ty ho snad lituješ, nebo dokonce…ne, přestaň. Hlavně se nerozbreč. Ten člověk potřebuje pomoc, ne tvou lítost, nebo snad lásku? Neblázni!

Aurora popotáhne. Studené jemné slzy smáčejí bezcitný tvrdý kov.

„Proč mi to všechno říkáte?“ třesouc se zeptá.

„Musíš vědět, že v podzemí, kde se noc snoubí se strachem, peklo se smrtí, a láska s nadějí, žije smutný Hlas, který tě má rád,“ promluví něžně muž.

Po těch slovech Aurora stiskne chladné ornamenty. Pohlédne přes ně do ohnivé místnosti a vstřebává Hlasovo vyznání. Jde k ní. Stín se plíží k bezbranné brunetce. Jak silná touha je, se ohlédnout. Ví však, že by tím vše pokazila. Neschopna reakce odevzdaně vyčkává. Ztuhne. Studený mráz ji přeběhne po zádech. Je tu, přímo za ní. Jeho horká dlaň se velmi pomalu a opatrně přibližuje k dívčině ramenu. Už, už je tak blízko její hebké pokožce. Očima dívka nepatrně směřuje k mužově ruce, aby více nezahlédla. Čeká, kdy se jí dotkne. Namísto toho ale muž prudce ucukne. Utíká. Aurora nemešká. Ohlédne se. Je pryč. Opět zmizel v jedné ze svých tajných uliček. Její pohled upoutává zvuk drásajícího kovu. Je volná. Mlčky vychází z galerie smrti. Zamyšleně v tichosti směřuje k pohovce. Ulehne. Dlaně si položí pod hlavu a zahleděná do plápolajících plamínků přemýšlí o záhadném muži.

Dnes ho málem zahlédla. Proč jsem se neohlédla? Proč jej tak bezhlavě poslouchám? Musím s tím přestat. Můj portrét, ty dámské šaty, ta nedotčená postel…vypadá to, jako by na mě čekal. Jako by čekal na vhodný okamžik, který jak se zdá, právě nastal.  Vždyť je jen otázka času, kdy mě zde uvězní nadobro, a já už neuvidím světlo. Copak můžu bezhlavě věřit slovům tajemného Hlasu? Muži, který nejspíš celý život žije zde, v podzemním pekle? Auroro, musíš zjistit, kdo to je. Musíš mu pomoct. Má tě rád…rád? Ten magický tón, jakým mluví, ano… ten umí milovat, cítím, že ano, ale jeho láska je krutá a bezcitná…mám se jí snad bát? Odmítnu-li ho, čeho bude schopen? Nepřijdu-li, bude mě pronásledovat.  Ty hloupá, nechápeš? Musíš hrát jeho hru, neutečeš mu. Jednou jsi sem přišla, sem do pokoje temnoty, a teď už nemůžeš utéct. Nemáš kam, on bude všude, ale možná, že…

***

Opatrovatelka donáší slečně Monessiové a sobě stříbrný podnos s konvicí a dvěma šálky. Nalévá horký černý čaj do obou hrníčků. Stařenka uchopí vrásčitými prsty porcelánový šálek pomalovaný růžemi a opatrně z něj usrkává. Petty udělá to samé. Netrpělivě však odkládá svůj šálek a nedočkavě očekává pokračování.

            „Stejně ji nechápu, proč, když se tak bála, proč ho tedy následovala? Já bych utekla,“ vyřkne nechápavě, ale rozhodně žena.

            „Petty, upřímně, to by udělal nejspíš každý,“ pousmějí se obě, „jenže,“ odmlčí se stařena a zahledí se na dno šálku, „on ji svým způsobem tyranizoval,“ vyhrkne se zamračeným výrazem. Položí svůj nápoj na stolek a vypráví dál. „Když mi to Aurora vyprávěla, řekla doslova, cituji:

 

„Neměla jsem na výběr. Byla jsem tak na dně, že mi nic jiného nezbývalo. Doháněl mě k šílenství. Kdybych za ním nešla, zbláznila bych se z toho věčného pronásledování. Jenže ani pak se to nezlepšilo, naopak. Čím více jsem mu byla blíže, tím to bylo horší.  Nechtěl jen mou lásku, chtěl mě vlastnit.“

           

            „Vy jste se ho nebála? Vždyť to byl šílenec,“ vytřeští oči Petty. „Mohl Vám ublížit, mohl ublížit všem ostatním. Jsem zmatená,“ zakroutí nechápavě hlavou opatrovatelka.

            „ Nebylo to jednoduché, přiznávám. Tiše jsem sledovala dění v sirotčinci. A věř mi, že události, které se tam stávaly, mě děsily čím dál tím více. Ale bála jsem se. Měla jsem strach, že když se do toho vložím, zhorší se to. Bylo mi ho spíše líto. Vlastně se bál víc než Aurora. Bál se, že jí znovu ztratí. Dělal vše pro to, aby neodešla, aby zůstala s ním. Proto všechny ty strašné věci. Proto se skrýval a….,“ zmlkne pojednou.

            „A?“

            „A ubližoval.“

 

Autorka: Jana Nagy