Příběh o tom, jak jsem šel dvakrát na noční směnu

Při vyslovení pojmu interaktivní film cítím takové zvláštní mrazení v těle, jakoby vzrušení z toho, že mohu ovlivnit děj filmu a tím pádem i jeho konec. Že nám tvůrci přenechali žezlo a scénář si dopíšeme sami. Je to ale opravdu tak mrazivě vzrušující zážitek? A je to vůbec možné po technické stránce provést? Jen tak letmo jsem očima přejel nabídku kina a všiml jsem si v ní nenápadné poznámky, že film s názvem Noční směna je interaktivní. Nic víc. Říkám si: Nic víc ani nepotřebuji vědět, vyrážím do kina, jsem zvědav, jak to pojali a technicky vyřešili.

Interaktivní videohry

Pokusů o rádoby interaktivní filmy v podobě videoher jsme tady měli několik, ale bohužel byly uchopeny za špatný konec. Jde jen o to, že jednotlivé herní sekvence jsou spojeny krátkými videi a místo abyste chodili ve virtuálním prostředí tehdy nevalné grafiky devadesátých let, rozhlížíte se po „kvalitních“ statických (někdy panoramatických) fotkách jakoby z pohledu očí. Na první pohled i poslech to vypadá a zní úžasně a napadne vás, jak to že už se takové hry dávno nedělají, ale zkuste si nějakou z nich zahrát a po chvilce ji otráveně vypnete, to vám zaručuji. Koho by bavilo neustále klikat kurzorem po nehybných obrázcích a hledat na nich ikonky, jestli náhodou nejde něco zmáčknout a pokud ano, co to udělá, abyste se mohli posunout na další nepohyblivou obrazovku, za níž vás za odměnu čeká desetisekundové video, jak vycházíte ze dveří a přesunete se na další obrázek, koho?? Interakce nulová, uspávací efekt zaručen na 100 %, mnohdy nehraje ani žádná hudba, zvuk jen tak do počtu aby se neřeklo. I starý Pong nebo Pac-man jsou akčnější a interaktivnější hry!

Kdo však zcela vybočil z řady, byli roku 1995 tvůrci skutečně interaktivního filmu Psychic Detective. Nesnažili se tak úpěnlivě vytvořit filmovou hru, naopak, natočili hratelný film. V klidu a nerušeně koukáte na film s tím, že čas od času můžete ovlivnit rozhodnutí hlavní postavy, co udělá, kam půjde, a to je vše. Žádné nudné serepetičky a prkotinky, prostě film, jak má být. Točení se evidentně chopil profesionální štáb, provedení naštěstí není tak laciné, jak by se dalo předpokládat. Děj filmu můžete shlédnout klasicky, tedy bez zasahování do děje, z pohledu očí své postavy a klidně aniž byste na něco klikali (vyjma závěrečného souboje s hlavním záporákem, kdy se ho pokoušíte porazit v mentálním souboji skrze jeho noční můry – ten, kdo prohraje, se stane navždy mentálně postiženým, prostě bláznem, jak kruté) dojít k jednomu ze čtrnácti různých konců. Nevídaných rozměrů však film nabývá v momentě, kdy se v reálném čase přepínáte do hlav jiných postav (vidíte děj jejich očima), což vy, jako člověk s nadměrně vyvinutými psychickými dovednostmi, dokážete. Nejen že vyslechnete důležité rozhovory, u nichž fyzicky nejste, ale při opakovaném hraní můžete například vraždu vidět jak z pohledu vražedkyně, tak oběti. Zajímavý zážitek, detektivka podaná zcela alternativním způsobem. Spousty scén se tedy musely točit na několikrát, až překvapivě dobře na sebe vše navazuje a naprosto největší úlet je, když se přepnete na osobu, s níž právě mluvíte a vidíte sebe a pak zase naopak. Je to zpočátku zmatek, abyste příběh pochopili, je potřeba jej shlédnout několikrát za sebou, nejlépe z pohledu všech postav, ale vážně to stojí za to! Co se týče samotného příběhu, ten je až mrazivě nadčasový – stačí mít „sběrač lidských duší“ a v tu chvíli zcela bez prolití krve dokážete ovládat pozornost a konání desítek lidí, což krásně nahrává narcistním diktátorům. Není mi z toho moc příjemně, když o tom píšu, radši pryč od toho.

Bez mobilu do kina nelez

Zpátky však k Noční směně. Nejvíce jsem si lámal hlavu nad tím, jak v kině zařídí, abychom mohli všichni v sále hlasovat. Asi těžko to bude probíhat formou hlasovacích zařízení u každého sedadla, jako to vyřešili kdysi v roce 1967 u Kinoautomatu, první interaktivní projekce vůbec, československé výroby! Při jedné návštěvě havířovského kina Centrum se této informace snažím dopátrat, paní pokladní mi podává letáček se slovy, že tam je napsán celý postup. Mohlo mě to napadnout, bude se hlasovat přes chytré mobily pomocí aplikace Ctrl Movie, prostřednictvím níž se připojíte na speciální wi-fi síť, která vyhodnocuje všechny přijaté hlasy a podle toho se automaticky pustí příslušná scéna z filmu.

Tady nastal první problém, nedisponuji chytrým telefonem. Na představení jsem zverboval svého kamaráda, jenže ani ten chytrý telefon nevlastní. U nás v rodině se však tyto moderní technologie vyskytují, tak jsem si pro tento účel půjčil mobil od mamky. Příslušnou aplikaci jsem si stáhl, nainstaloval, připojil se na onu wi-fi, všechno šlo hladce, na to, že jsem vše dělal poprvé v životě. :-) Na obrazovce telefonu se zobrazovala hláška, že jsme připojeni a jakmile nám film nabídne možnosti, můžeme hlasovat kliknutím na displej. Vypadá to, že jsme tedy připraveni a v plné polní se vydáváme do sálu. Už to, že se film odehrává v malém sálu namísto velkého je poněkud podezřelé – vždyť tahle pecka musí do kina přitáhnout davy lidí, tenhle film si nemůžete jen tak stáhnout z netu a pokud ano, přijdete o to hlavní, o interakci! No, jaká studená sprcha přišla poté, co jsme do sálu vstupovali sami a za chvilku přišly jen tři dámy středního věku. Poté uvaděčka zaklapla dveře, ještě si k nám sedl nějaký technik a promítání pomalu začínalo. Čekal jsem všechno, ale tohle ne. Tak malá účast? To nikdo není alespoň trochu zvědavý? Kde jsou techničtí nadšenci, blázni do chytrých mobilů? Že by film měl tak mizernou propagaci? Nebo že by ten Havířov na tom byl fakt už tak bídně? Neměl jsem z toho dobrý pocit, o to víc, když se na nás milé dámy obrátily s prosbou: „Á, výborně, kluci jsou mladí, ti tomu rozumí, ti nám to všechno naklikají.“ No, až na to, že jsme oba měli jen jeden přístroj a rozuměli tomu asi přibližně stejně jako ony. Ty jo, já se tak těšil, jak budeme s diváky soupeřit o hlas a nakonec to všechno visí jen na mně? To nám to pěkně začíná…

Je potřeba být ajťák, abych to zvládnul?

Pro ty, kteří do kina chodí vždy až 20 minut po zahájení vysílání z důvodu kvanta reklam před ním, mám dobrou zprávu: Noční směna začala ihned, nejspíš by bylo složitější pustit reklamy a pak rychle nahodit celou interaktivní projekci, která byla při příchodu do sálu vlastně už v pohotovosti, jen čekala na spuštění. Šli jsme na premiéru, nikdo z personálu neměl s ničím takovým žádné zkušenosti, takže i oni byli prvními vlaštovkami, které se s celým konceptem teprve budou seznamovat, stejně jako my diváci, takže nám žádné tipy a triky dopředu neposkytli. Film se rozjel. Úvod nenasvědčoval ničemu neobvyklému. Hlavní hrdina, student Matt, začíná vyprávět příběh (původní anglické znění s českými titulky), ale v mžiku se na vás v tu nejméně očekávanou chvíli vyrojí dvě možnosti – sobecký/nesobecký – jimiž v podstatě jen dokončíte myšlenku, kterou si Matt přemítá v duchu, na děj pravděpodobně nemají až takový vliv. Nebyl jsem vůbec připraven, pochopitelně, takže jsem reflexivně stisknul jednu z možností, už ani nevím, jaká z těch dvou to byla. Možnosti se vám ukazují přímo na displeji mobilu, shodně s plátnem, takže i nehlasující diváci vidí všechny varianty i to, co nakonec zvítězilo. Film si tedy můžete úplně v klidu užít i jako tichý divák. Na možnost kliknete, displej se ztlumí a díváte se dál. Akorát že na zvolení (včetně přečtení) možnosti máte velice krátký časový úsek a nikdy dopředu nevíte, kdy se nabídka objeví. Tento fakt mi bránil si jen tak sednout a nerušeně si užívat příběh. Byl jsem nesoustředěný jak na děj, tak na hlasování, zvlášť když to vše záleželo pouze na mně. Párkrát se stalo, že jsem nestihl odpovědět, takže si film vybral možnost sám (podle všeho vždycky tu nejvíce nalevo) a jelo se dál, ne že by kvůli mé nečinnosti selhal celý systém. :-D

To všechno by se ještě nějak vystříbřilo, jenže aplikace a možná i samotná wi-fi síť byla nestabilní, takže kolikrát se mi na displeji neobjevily žádné možnosti, tudíž jsem nemohl hlasovat ani kdybych chtěl. Ono to nevadilo, protože tak jako tak byl pro nás film nový, takže jsme se spokojili s jakýmkoli vývojem děje, ale tato situace mě zpočátku velice stresovala – vždyť já to všem pokazím a na konci zbytečně vyjde nějaká slátanina. Zkoušel jsem počkat. Nic. Restartovat aplikaci. Nic. Odpojit se a znovu připojit na wi-fi. Nic. Restartovat mobil. Nic. Všechno dohromady. Nic. Minimálně 10 minut jsem zbytečně probendil těmito neúspěšnými pokusy, místo abych přijal, že to asi nepůjde tak lehce a v klidu se dodíval na neinteraktivní verzi filmu. Nakonec jsem to přestal řešil, aplikaci znovu spustil a možnosti se objevovaly prostě jen někdy, spíš vůbec. Když už se na displej milosrdně vynořily, snažil jsem se ještě narychlo domluvit s přísedícím kamarádem, jakou možnost zvolíme. Ne vždy jsme se shodli, ne vždy jsme chtěli svým rozhovorem rušit ostatní a ne vždy jsme to stihli. Kolektivní hlasování se proto ukázalo jako ten nejhorší způsob. Více či méně úspěšně jsem pak druhou polovinu snímku shlédnul soustředěně a smířeně s tím, že ne vše můžeme ovlivnit.

Interakce zajištěna, i když…

Když pominu proměnlivou funkčnost aplikace a mnohdy krátký čas na rozhodování, po technické stránce je to uděláno hezky. Během zobrazených možností se film nijak nezastavuje, vše stále pokračuje, rozběhnutý děj není násilně utínán, dynamika zajištěna. Po zvolení možnosti se děj ubere daným směrem, opět, jakoby nic, přechod mezi scénami vůbec nezaznamenáte – šikovně řešeno prostřihem. S tím si někdo skutečně pohrál. Pokud se domníváte, že ovlivňujete pouze to, jestli postava otevře dveře levačkou či pravačkou, vyvedu vás z omylu. Rozhodujete i v takových závažných záležitostech, jestli střelit dotyčného, když na něj míříte pistolí nebo ho ušetřit. Ano, tím jsem nakousl žánr filmu – je to akční thriller.

Otázkou je, nakolik vás film nechá, abyste opravdu rozhodovali podle vlastního uvážení. Jednou se mi stalo (vytrženo z kontextu), že jsem zvolil možnost již více nepřemlouvat dívku jménem May-Ling, aby šla se mnou, s hlavní postavou Mattem (za nikoho jiného nerozhodujete), a nechat ji samotnou na místě dopravní nehody, jenže v momentě, co Matt odcházel, se k němu dívka stejně připojila. Takže ano, Matt původně odcházel bez ní, prvek interakce byl naplněn, ale to neznamená, že by se následující děj změnil, tak jako tak odcházeli společně. Něco podobného nastalo při cestě výtahem. Mohli jsme zvolit, jestli pojedeme do prvního patra nebo do suterénu. Po stisknutí možnosti směru dolů Matt skutečně zmáčknul příslušné tlačítko ve výtahu, ale k ničemu nedošlo, protože k přístupu do suterénu potřebujete čipovou kartu. Vzápětí do výtahu přistoupila jedna dáma a stiskla horní patro, takže jsme tam stejně jeli, aniž bychom původně chtěli. U jiných scén mi to tak nápadné nepřišlo, ale možná jen byly voleny pro děj přijatelnější možnosti, nevím.

Druhá šance aneb to jsem teda vážně nečekal

Jak tak děj plynul, možnosti se objevovaly či neobjevovaly, došli jsme ke konci. Respektive k jednomu z konců, jak říká propagační článek na internetu. Hlavní hrdina byl zastřelen. To není zrovna happy end, že? :-) No tak co, nepovedlo se. Tím, jak jsem hodněkrát nemohl hlasovat, film si vybíral zbytečně agresivní jednání Matta, takže každého na potkání zmlátil a střelil. Já bych tyto možnosti určitě nevolil, nevěštilo to nic dobrého. Namísto závěrečných titulků se na nás usmála nenápadná otázka: „Jste spokojení s tímto koncem?“ Samozřejmě že jsem dal NE (hlasovat naštěstí šlo). Druhá otázka mě vyloženě dostala: „Chcete to zkusit znovu?“ No jasně! Pojďme do toho, ještě jednou a lépe! Ještě předtím jsem musel zvolit své pohlaví a věkovou kategorii – netuším, jestli to mělo na následující vývoj příběhu nějaký vliv nebo si jen tvůrci dělají soukromou statistiku návštěvnosti.

Vrátili jsme se zhruba do poslední třetiny filmu a skutečně, děj byl stejný, ale možnosti jsme mohli pro tentokrát zvolit jiné. Ale bylo to prd platné, když ani tentokrát mobil adekvátně nereagoval. Co šlo, jsem navolil jinak, ale bohužel, skončili jsme naprosto stejně. Promarněná šance, nedůvěra ze strany ostatních – „No co jste to tam kluci namačkali? Jste si z toho dělali srandu nebo co?,“ zaznělo z předních řad – a hlavně pochyby o tom, zdali má film opravdu jiný konec a jestli je fakt možné ho ovlivnit či se jedná o pouhou iluzi a klamavou reklamu. Je jen jediný způsob, jak to zjistit. Přijít podruhé. ;-)

A já podruhé šel. Nedalo mi to, musel jsem zjistit, jak to doopravdy je, možná už se mi nikdy jindy nepovede přijít tomu všemu na kloub. Tentokrát však sám, kamaráda jsem již nenalákal. Do kina přišlo napodruhé více lidí – kromě mě dalších, ehm, sedm. Ale pořád lepší než předchozí den, protože měli mobily a hlasovali! Jedné paní jsem dokonce pomáhal vše zprovoznit, protože už jsem byl zkušený mazák. :-D Funkčnost hlasování lepší nebyla, ale jak jsem se po skončení filmu dozvěděl od jednoho z párů, problém byl u mě. Říkali, že jim spojení spadlo jen několikrát, ale že převážnou většinu hlasů zvládli udělit. Aha, tak odtud vítr vane. Mamčin mobil je ten z levnějších, na takové parády už asi nestačí. Ale potěšilo mě, že ten systém není až tak chybový, jak se zdálo a ostatní si to užili se vší parádou.

Pokud mi to technika dovolila a nebyl jsem zbytkem přehlasován, hlasoval jsem pokaždé jinak, než předtím a vychutnával si alternativní scény. Dokonce i děj se ubíral zcela jiným směrem oproti předchozí projekci. Některé scény úplně chyběly nebo byly odvysílány v jiném pořadí. To hlavní tam však zůstalo, vždy nás to k dotyčným scénám šikovně nasměrovalo, možná je opravdu nejde nijak obejít. A to nejdůležitější, z budovy, kde jsme byli včera zastřeleni, jsme tentokrát vyšli „suchou nohou“, což mě příjemně potěšilo, nechtěl jsem již potřetí vidět, jak Matt umírá. Matt neumřel, ale jeho společnice May-Ling ano. Dobrý konec nenastal ani tentokrát, ale přeci jen, aspoň nebyl tak drastický jako posledně. Na závěr přišla osvědčená otázka, jestli jsme s koncem spokojeni, ale ani po zatrhnutí možnosti NE, nám pro tentokrát nenaběhla možnost zkusit to ještě jednou, rovnou se spustily závěrečné titulky. Je pravda, že teď film trval hodinu a půl, předtím o něco méně, takže jsme ten deficit museli nějak dohnat. Velice dobře jsem udělal, že jsem se nenechal odradit a šel podruhé, vylepšil jsem si názor. Děj jde opravdu ovlivnit, konců je více, aplikace není stoprocentní, ale úplně zpackaná taky ne, na děj jsem se mnohem více soustředil, protože už jsem věděl, do čeho jdu, s čím můžu počítat. Potřetí už jsem nešel. Možná bych se ještě nechal zlákat, ale musel bych mít nějaký lepší model telefonu, jinak to nemělo cenu, dost možná bych viděl naprosto to stejné, protože ostatní by mohli volit mně již známé možnosti.

Stojí to za to?

Děj filmu není bohužel nijak zvlášť originální. Student Matt pracuje brigádně jako noční hlídač v podzemním parkovišti. Po sérii různých událostí se připlete k mafiánské skupině, která má zálusk na jednu velice vzácnou misku. Matt jí pod pohrůžkou smrti nejprve pomůže ukrást, poté se mafiánům snaží uniknout, zachránit svou kumpánku a ještě dát zločincům co proto. O příběh a vlastně ani herce ani tak nejde, možnost interakce je to, co vás ve skutečnosti pohltí. Pokud ani to ne, film vám nemá co víc nabídnout.

Co mě však vyloženě rušilo byly titulky. Nejen, že jste sotva dočetli titulky, už na vás vyskočily možnosti, které je opět nutné přečíst, takže si od čtení vlastně vůbec neodpočinete, ale text tak může někdy nechtěně splývat. Kdyby byl film nadabovaný, čtete jen ty možnosti, což by byl zároveň jediný text na plátně, takže by bylo jasné, že nyní nastal okamžik hlasování a vy byste mohli s očima na displeji v klidu dále poslouchat dialogy. Aby toho nebylo málo, titulky byly přeloženy asi narychlo nebo Google překladačem, co já vím, ale překlad spolu se stylizací byly místy velice nehezké a třeba u zmíněné scény ve výtahu zněly možnosti jít nahoru/dolů namísto jet, což vysvětluje nepřesné přeložení anglického „go“, které pěší chůzi a jízdu dopravním prostředkem nerozlišuje.

Pokud budete mít lepší nádobíčko než já plus trochu štěstí a aplikace vám nebude vypovídat službu, pokud jste zvědaví spíše na onen originální prvek interakce než na samotný film, který jinak průlomový není a pokud rádi zkoušíte nové věci, film by vás měl oslovit. U tradičních diváků se kýžený efekt vzrušení pravděpodobně nedostaví, zajděte si radši na něco v osvědčeném 3D formátu nebo prostě jen tak na film, co vás zajímá.

Naděje umírá poslední. Noční směna sice nedokázala prorazit, do obecného podvědomí se podle všeho nedostala, ale co když zrovna tento snímek je tím prvním průkopníkem, který si obhlídnul terén? Nikomu nic nebrání, aby se podobného konceptu chytil nějaký ostřílenější scénárista a napsal poutavější příběh, možná trochu přístupnějšího žánru. Technicky se to jen trošku doladí, udělá se lepší propagace a může se to rozjet ve velkém stylu. Myslím, že není důvod nápad celovečerního interaktivního filmu zavrhnout. Někdo přeci začít musel. Kdo ví, možná nás čeká doba, kdy si v nabídce kina budeme vybírat mezi 2D filmy, 3D filmy a interaktivními filmy. Záleží to hlavně na nás. Jde o jiný pohled na film. V tu chvíli přestáváme být pasivními konzumenty, aktivně se zapojujeme do děje, soupeříme s ostatními diváky, máme důvod přijít do kina znovu na totéž, abychom zkusili dojít k jinému konci. Na druhou stranu, po několikerém shlédnutí v krátkém horizontu za sebou by nám ze stejných scén začalo nejspíše harašit a interakce neinterakce, už bychom to znechuceně zabalili. V tom je však výzva tvůrcům, udělat film tak, aby byl opravdu pokaždé jiný a abychom mohli děj skutečně ovlivnit. Ale dokud nebude zájem a poptávka ze strany nás diváků, je pochopitelné, že se vývojem interaktivního filmu nebude nikdo zabývat, protože natočit něco takového vyžaduje jistě mnoho úsilí a tvůrci musí počítat s možností, že některé scény možná přijdou vniveč, poněvadž se k nim nikdo nemusí „proklikat“. V neposlední řadě je nutné přijmout fakt, že do sálu vcházíte s plně nabitým a zapnutým mobilem, což je v rozporu s obvyklou kino-etikou. Aby nezvonily mobil jeden před druhého a aby vám nic nenarušovalo hladký průběh hlasování, doporučuji po dobu promítání zapnout režim letadlo neboli vypnout příjem signálu.

Možná opravdu není zapotřebí nic vylepšovat, nijak experimentovat, možná jsme dospěli k nejlepší možné variantě filmu, k tomu, co všichni dobře známe. I experimentální snímek Hardcore Henry točený po celou dobu jen z pohledu očí hlavní postavy se po několika minutách omrzí, právě proto, že je vše točené na jeden záběr bez dynamických prostřihů. Totéž platí u 360-ti stupňových videí, které znáte z Youtube. Sice se můžete v reálném čase rozhlížet kamkoli chcete, ale „otáčení kamery“ začne být co nevidět hektické, takže se nakonec stejně díváte jen z jednoho úhlu, abyste se vůbec orientovali, co se kde děje a aby vám nic neuniklo. Na alternativy ještě nejsme moc zvyklí a těžko říct, jestli si vůbec budeme chtít zvyknout. S virtuální realitou zatím zkušenosti nemám, k tomu vám nic neřeknu. :-)

Vyzkoušej si sám

Uvidíme, jestli Noční směna vyjde na DVD či Blu-ray. Pokud ano, možnosti by šly pomocí ovladače krásně vybírat, technicky je to možné, takže bychom si v pohodlí domova mohli zkusit projet naprosto všechny varianty a dospět ke všem koncům. Film by se nám asi nadobro zprotivil, už bychom o něm nechtěli ani slyšet, ale měli bychom dobrý pocit, že našim zrakům nezůstalo nic skryto.

Jelikož se film v kinech již nepromítá, do té doby vám nabízím možnost pustit si kratičký interaktivní zážitek, který funguje na podobné bázi jako Noční směna. Jmenuje se Interande. Spustíte jej naprosto jednoduše přes internetový prohlížeč, klikáním myši volíte možnosti. A co je důležité, je české výroby! Zápletka je prostá – pokoušíte se v baru sbalit holku. Najdete jej na stránkách Interaktivnifilm.cz. Tak co, mají takové filmy budoucnost nebo už by se měl jednou pro vždy tento přežitek smést ze stolu?

Jiří Sobota

Zaměstnání: sociální pracovník; záliby: poslech hudby (převážně kapela Scooter), sbírání hudebních CD, skládání hudby (hudební projekt ZoneX), tvůrčí psaní (recenze, povídky, texty), focení + natáčení, Playstation 1, turistika, dobrovolnictví - aktivizační činnosti se seniory, příležitostně film, divadlo, kniha