Punkové mecheche opět nezklamalo

Moravská Třebová bývá vždy tři dny místem konání největšího punkového mecheche u nás. Díky tomu si může dovolit pozvat opravdové velikány, kteří by se k nám asi jen tak lehce nedostali. Na letošním jídelníčku byly servírovány poměrně velké chuťovky. Minulý rok slavil tento festival desáté narozeniny, takže se postaral o velkolepou oslavu, nicméně tento rok ji předčil.

Pod Parou máme zkrátka rádi. Jezdíme na něj už nějaký ten rok, a to nejen kvůli hudbě, ale i přátelské atmosféře, kterou většina festivalů vykouzlit neumí. Vždy nám vadila jen jediná věc – pivo. Toho jste našli všehovšudy jeden druh, který se navíc opravdu nedal pít. Letošní ročník se však postaral o několik novinek a jednou z nich bylo odstranění tohoto malého problému. Druhým pak nové rozestavění stagí, které taktéž chválíme. Ale to říkáme jen tak na okraj, samozřejmě nejdůležitější je hudba, a ta byla letos hodně pestrá.

Bývá zvykem, že na rozjezdový den nemůžeme čekat zrovna největší hvězdy, ale spíše slabší odvary. Ovšem tuto tradici Pod Parou očividně nectí, ba naopak. Nakopli to hned na začátku a jízda pokračovala až do konce.

Festival otevíraly české stálice jako Do Řady či Sto zvířat. První den došlo dokonce i na klapání kontrabasu díky Frantic Flinstones, kteří po koncertě všem vehementně nabízeli Jacka Danielse.  Ale pojďme k těm výšinám, po kontrabasácích nastoupili v Moravské Třebové už staří známí Street Dogs. Samozřejmě energie sálala z pódia na metry daleko, jak už to u těchto Bostoňáků bývá. Setlist za ty roky, až na pár výjimek, prakticky neobměňují a dělají dobře. Sázejí totiž na staré známé osvědčené hity, které chtějí fanoušci slyšet.

 

 

 

 

 

 

To koneckonců i další HC kapela, legendární Agnostic front. Tito hardcoráři z New Yorku byli pro mě asi nejlepší kapelou večera, a to fanoušek tohoto stylu příliš nejsem. Kromě vlastních hitů spustili i cover od Ramones, starou známou „Blitzkrieg bop“. Mimochodem tato píseň se stala na Pod parou asi nejhranějším coverem.

 

 

 

 

 

 

Co už mě nadchlo daleko méně, byli legendární Bad religion, kapela, která ovlivnila nemalé množství dalších skupin a pro mnohé hlavní tahák festivalu. Nevím ani příliš co psát, jelikož mě bavily první čtyři skladby a pak bych to nejspíše vypnula. Zato následující  Discharge opět vyhodili laťku pěkně vysoko.

 

 

 

 

 

 

No, myslím, že není třeba popisovat každou kapelu zvlášť, tak to trochu urychlíme. Druhý den vystoupili známí čeští klasici jako SPS či N.V.Ú. Zazněl taktéž naprosto famózní hardcore z Floridy Evergreen Terrace. K večeru vrazili na stage tzv. pankáči ze žurnálu – The Casualties. Tato kapela je pověstná svými vymóděnými věcmi. Ovšem kdyby více času investovali do zvuku než do stavění bodlin, tak by to možná znělo i lépe. Nazvučení se zkrátka moc nepovedlo a zpěváka hravě přeřvali kytaristé. I když v tomto případě to možná ani tak nevadí, on stejně neumí zpívat. Ale každopádně show to byla dobrá, to se jim upřít nedá. Ať si každý říká co chce, The Casualties to umí pořádně rozjet. I oni vsadili na osvědčené hity, jejichž texty zná i publikum. A dokonce do placu hodili taky nějaký ten cover od Ramones, ovšem kdyby nebylo refrénu, tak to v jejich podání moc nerozeznám.

 

 

 

 

 

 

Po další kapele bych stage uklízet opravdu nechtěla – jedním slovem cirkus! Jinak se to nazvat nedá. Kytaristé ve svých oblečcích à la Mechanický pomeranč a zpěvák Monkey v kýčovitě třpytivých outfitech prostě razí úplně všude. Bývá škoda, když pódiové skopičiny kapely předčí jejich hudbu, což ovšem není případ The Adicts. Hned na začátku zazněla slavná „Joker in the pack“, při které Monkey rozhazuje své pověstné karty. Ten večer lítaly vzduchem různé věci: stužky, nafukovací balónky, plyšáci, nafukovací kytičky, pivo. The Adicts házeli pecku za peckou jako „Chinese takeaway“, „Troubadour“ a další známé hity, které pomaličku působily davové šílenství.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Poslední den jsme si pospíšili a naše klasické příjezdy v šest večer jsme přesunuli na nějakou tu hodinku dříve, abychom stihli Bloodsucking zombies from outer space. Hororová partička, na kterou všichni koukali, jako kdyby přijeli z Marsu, byla příjemným zpestřením letošního ročníku. Sluníčko jim rozmazalo poctivě udělaný make-up, ale na hudbě to nic neubralo. Trošku mě mrzelo, že nezahráli mé oblíbené songy, které jsem minulý rok mohla slyšet na Mighty sounds, například „Moonlight Sonata“ nebo „Blood on Satan’s Claw“, místo toho i oni setlist obohatili o nějaké ty covery, například Alice Coopera.

 

 

 

 

 

 

Jak se říká, to nejlepší nakonec, a Pod parou moc dobře vědělo, kdo to má být. Sám pověstný Jello Biafra, původní zpěvák legendárních Dead Kennedys nastoupil na stage se svou kapelou Jello Biafra and the Guantanamo school of medicine a bylo vymalováno. Ten člověk je nezmar. To snad ani jinak říct nelze. Minulý rok jsme měli možnost vidět Dead Kennedys na Pod parou naživo, ovšem s novým zpěvákem, který se sice snaží lehce napodobovat Jellovy prapodivné pódiové avantýry, které dělal za jejich éry, nicméně nebylo to ono. Po tom, co Biafra spustil starou známou „California Über Alles“, se můžou jít noví Dead Kennedys tak akorát schovat. Bez Jello Biafry to už zkrátka nejsou Dead Kennedys. Ale zpátky ke Guantanamo school of Medicine. Biafra je šílenec a na podiu dělá neskutečné kousky. Co bych vám povídala, ono se to vlastně popsat nedá. Jednoduše show od začátku až do konce. Odvážím se říct, že Jellova kapela byla nejlepší věcí letošního ročníku.

 

 

 

 

 

 

 

To bude ode mě vše, nezbývá než se těšit na další rok.