Sběratelé umění

„Můj“ sběratel byl muž. Jasně, že by to mohla být i žena – sběratelka, ale v mé hlavě to byl muž. Tedy muž už trochu vyzrálý. Tak kolem padesátky. To znamená, že už i ve své práci (je to úspěšný obchodník) něčeho dosáhl. A to patrně něčeho velkého, protože má dostatek financí k tomu, aby se mohl stát sběratelem umění. Možná už má vlastní firmu, nebo je alespoň generálním ředitelem nějakého podniku. S největší pravděpodobností se zabývá obchodem na burze. Mohl by také obchodovat se starožitným nábytkem nebo rovnou s uměním. Je také možné, že vlastní právnickou firmu. Určitě to ale není doktor, vysokoškolský profesor nebo majitel květinářství. Každopádně je to inteligentní, vzdělaný člověk.

Protože je tento pan sběratel dobré povahy, neshromažďuje vzácné, zajímavé umělecké kousky jen pro sebe. Pravidelně pořádá benefiční výstavy svých kousků (na pomoc dětem, zvířatům, nebo za záchranu přírodních či architektonických skvostů). Ty nejzajímavější kousky pak zapůjčuje do různých muzeí. Většinu z kousků, kterými se pyšní, získal na aukcích. Na těch opravdových aukcích, ne na Aukru. Na takových aukcích, které jsou společenskou událostí. Ale v jeho sbírce se najdou i takové klenoty, které koupil přímo od majitelů. Většinou jim tou koupí pomohl z hmotné nouze. Ale v žádném případě této nouze nevyužil k tomu, aby onen klenot koupil po cenou. Je to zkrátka dobrá duše, ten můj sběratel.

Uznávám, že tento obraz v mé hlavě vznikl patrně pod vlivem nějakého neakčního, nejlépe lehce (ale inteligentně) vtipného filmu, ve kterém nikdo neumře a vůbec se tam mají všichni dobře, alespoň na konci příběhu.

Jenže tato moje jasná a neměnná představa hodného sběratele umění byla nedávno atakována obrazem sběratele z filmu akčního, detektivního, kde se hodně střílí, krade, zabíjí a točí se tam hodně peněz. Odtud pochází muž mladší, než je ten hodný pán. Tento si nic sám nevybudoval, leda tak úspěšný byznys se zbraněmi nebo drogami. Starožitnosti možná tak pašuje, nebo v nich převáží drogy. Obchod s nimi je tak jen zástěrkou. A to sebrané umění, které málokdy koupil, většinou si ho nechal na zakázku ukrást, tak tyhle svoje poklady si schraňuje ve vlastní vile. Nejlépe v trezoru, kam vodí jen své nejlepší mafiánské kamarády, kterým se okázale chlubí. A pozor, je to také inteligentní člověk (už však nemusí být vzdělaný).

Takový sběratel/zloduch se do mé mysli vkradl pod vlivem nedávné krádeže sochy z lidického památníku. Rozsáhlé sousoší je věnované obecně dětským obětem druhé světové války, konkrétněji dětským obětem z vyhlazených Lidic. Téměř všechny lidické děti zemřely v roce 1942 ve vyhlazovacím táboře Chelmno. Skupina soch původně čítala osmdesát dva měděných dětí v životní velikosti. Autorkou díla pojmenovaného Památník dětským obětem války je sochařka Marie Uchytilová, která zemřela ještě před jeho dokončením. Z tohoto sousoší neznámý pachatel pod rouškou noci ukradl (přesněji utrhl a potom teprve ukradl) jednu z nejmenších soch, malou bronzovou holčičku. Podle policejní mluvčí má uloupená skulptura cenu 220 000 korun. Ale tady ani nejde o peníze.

Tedy ne v první řadě. Tady jde hlavně o symbol a o umění. A jsme u toho. Podle ředitele lidického památníku Milouše Červencla se totiž s největší pravděpodobností jedná o objednanou krádež pro, kdo by to byl řekl, sběratele umění. No a já si prostě nějak nedokážu představit, že by ten hodný sběratel se sociálním cítěním právě koukal do tváře této lidické bronzové holčičky. To asi nikdo.

Malé děvčátko se tak patrně zařadilo do trezorové sbírky necitelného padoucha. Tedy doufám. Kdyby tomu tak nebylo, tak už vážně nevím, kam ten svět spěje.

Veronika Schieblová

Miluju hudbu. Zpívám. Miluju film. Na ty jen koukám. Tak jest:)