Spartakiádní vrah

Další román Štefana Horáka inspirovaný skutečnými událostmi se zaměřuje na osud českého sériového vraha Jiřího Straku, jenž proslul pod přezdívkou „Spartakiádní vrah“.

Zřejmě i ten, kdo se o vražedné konání nikdy nezajímal do hloubky o něm někdy slyšel. V poslední době o něm dokonce vyšlo i několik článků a zaměřila se na něj i nová série úspěšného televizního projektu „Metoda Markovič“. Straka v období od února do května roku 1985 napadl na území Prahy celkem jedenáct žen. Tři z nich chladnokrevně zavraždil.

Jiřího Straku všichni popsovali jako pohledného mladíka s nadprůměrným IQ. Přesto měl problémy s neposedností. Byl neklidný, neukázněný. Nedalo se mu domluvit ani výpraskem. Kradl, flákal školu, dělalo mu problém uznávat autority.

Vyšetřování série napadení, znásilnění, krádeží, a nakonec i vražd tehdy vedl věhlasný Jiří Markovič. Za dopadením Straky stálo obrovské nasazení tehdejší Veřejné bezpečnosti. Ta se obávala zejména nadcházející spartakiády, na níž by mohl vrah opět zaútočit. Tlak z vyšších míst, nervy na pochodu, strach veřejnosti. To všechno na Markoviče plně dopadalo. Naštěstí tomu chtěla náhoda, že pachatele vyšetřovatelé dopadli. Straka s bezpečností následně bez problémů spolupracoval, o svých činech hovořil otevřeně a za projevenou pozornost byl vlastně rád.

„Hrozí mi maximálně deset let. Jsem totiž moc mladej na provaz, na vraždění ale ne. Nato mám roků dost. To je vtipný, že?“
– citace z knihy, str. 38 –

Autor použil v knize ich formu, z které mi vstávaly chlupy na těle. Díky ní se ocitáme přímo ve vrahově hlavě. A z jeho slov doslova mrazí. Ve svém jednání projevil extrémní krutost a bezcitnost. Projevit lítost mu bylo cizí.

„Slyšet utichající tlukot umírajícího srdce, komu se to podaří?“
– citace z knihy, str. 19 –

Prostřednictvím Strakovy výpovědi po zadržení procházíme milníky jeho dětství a dospívání, kdy se ze všeho rád vykroucel a vylhal a furt se jen culil. A pak, na učňáku, začaly jeho toulky za „dobrodružstvím“.

„Vedla mě k tomu šílená touha mít každou, kterou si vyberu, a to bez ohledu na to, co se stane. Lituji jen toho, že jsem nevěděl, že na mě přijdou.“
– citace z knihy, str. 70 –

„Ona se nehýbá. Já se cítím krásně, uvolněně, všechno ze mě spadlo. Trvalo to chvíli a pak jsem to pochopil. Já ji zabil. Tak lehce a rychle! Míchal se ve mně pocit všemocnosti s pocitem strachu, že se na to jako přijde. Děsně krásnej pocit vládnout!“
– citace z knihy, str. 134 –

Vzhledem k věku zadrženého byl souzen jako mladiství a tomu také odpovídala výše trestu. Ta byla stanovena sice na jeho horní hranici, nicméně deset let bylo opravdovým plivnutím do tváří obětí. Korunu tomu následně nasadila amnestie Václava Havla, díky níž se na svobodu dostal Straka ještě dříve. Po propuštění z vězení musel absolvovat ústavní psychiatrickou a sexuologickou ústavní formou, byl vykastrován.

Velmi dobře jsou popsány pocity a myšlenkové pochody Jiřího rodičů, kteří absolutně nechápali, co se to vlastně děje. Jejich syn že někoho zavraždil? Cítí s pozůstalými. Hanba je fackuje. Synovy zločiny se tehdy podepsaly na všech členech jeho rodiny.

 Jiří Straka byl uznán za zcela vyléčeného v roce 2004 a od té doby žije pod jiným jménem s manželkou ve Slezsku. Neumím si představit, co musí tato skutečnost znamenat pro pozůstalé…

Skvěle sepsáno. Čtivé tak, že vás příběh nepustí. O to víc s vědomím, že podobní násilníci chodí denodenně mezi námi. Nicméně bych uvítala, aby kniha pokračovala i po tom, co byl Straka z vazby propuštěn. Zajímal by mne další osud muže, který se dnes volně pohybuje na svobodě. Chápu však, že chce žít v ústraní, nepoznán, nekontaktován, nespojován se svými brutálními činy, které spáchal před dovršením plnoletosti.

„Na pohled sympatický kluk může být ve skutečnosti zákeřným a bezcitným vrahem.“
– citace z knihy, str. 183 –

Knihu vydalo v roce 2026 nakladatelství XYZ. Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji autorovi Štěfanu Horákovi.

Denisa Šimíčková