Nejhorší sérioví vrazi světa

„Každý zločin je dokonalý, když vás nechytnou…“
– citace z knihy, str. 275 –

Sériový vrah, co má na kontě tři, pět nebo deset osob? To je proti týpkům, kteří jsou popsáni v této knize pouhým slabým odvarem! Takový doktor Harold Shipman zavraždil 250 lidí a žádným troškařem nebyl ani Luis Garavito, jemuž se připisuje obětí dokonce tři sta! A jeho trest? Pouhopouhých 22 let vězení. Přesto se najde pár vrahů, které potkalo kruté potrestání (za mě zasloužené). Marrákešský arcivrah byl veřejně bičován, a nakonec zazděn zaživa! Tomu říkám trest a skvělý odstrašující případ pro případné další monstra s podobnými choutkami po nevinné lidské krvi.

Potřebuje sériový vrah důvod k mordu? Jak takového šílence vůbec vyprofilovat? Lze masové vrahy rozdělit podle nějakého smysluplného klíče? A vraždí častěji muži, nebo ženy? Autor uvádí následující dělení sériových vrahů:

Vrazi vizionáři – ti, co trpí psychózou, halucinacemi, bludy, nebo slyší hlasy, které je k vraždění přímo nutí,

Cílevědomí vrazi – mají jasný plán a cíl, koho, proč a jak zavraždit,

Hedonističtí vrazi – vraždí pro zábavu, potěchu, kvůli chtíči, vzrušení,

Mocichtiví vrazi – milují mít nad obětí převahu, dělá jim dobře páchat násilí, aniž by se jim oběť mohla vzepřít.

Titul „Nejhorší sérioví vrazi světa“ amerického autora Jamie Kinga se soustředí na ty „nejaktivnější“ vrahy v dějinách, a to od prvního písemně zaznamenaného hrůzného činu.

Podobně laděných knih vyšla zejména v posledních letech celá řádka. Je to znakem zájmu veřejnosti zjistit více o temných zákoutích mysli, které vedou některé zvrácené lidské existence k těm vůbec nejbestiálnějším projevům chování vůči druhé osobě. Zavrženíhodné. Samozřejmě! Ale svým způsobem i fascinující. Pohnutky většiny vrahů v knize uvedených jsou děsivé, některé by mohly působit dokonce úsměvně, kdyby nekončily tak tragicky.

„Opravdová hrůznost sériových vrahů spočívá v tom, že si nemůžete být jistí, že jste se nikdy s žádným nesetkali, ani že se nikdy s žádným nesetkáte.“
– citace z knihy, str. 275 –

Zmínky o vrazích jsou sporadické, většinou na dvě, tři stránky, takže neočekávejte žádné psychologické rozbory. Autor se zmiňuje o známých jménech jako byl například „miláček“ Ted Bundy nebo lidská stvůra Jeffrey Dahmer (o obou byly natočeny filmy, které vám nedají spát). Uvádí však i případy, o kterých jsem dosud ještě neslyšela, čímž mě přinutil si o těchto monstrech dohledat doplňující informace. Oceňuji, že se autor snažil popisované hrůzy odlehčit vtipnými poznámkami. Ačkoliv u takové Mydlářky z Correggia to snad ani možné nebylo. Brrrr. Mariam Soulakiotis, jeptiška a matka představená, potvrzuje, že ne všichni služebníci boží svou lásku k bližnímu projevují vřelým vztahem. Klášter, ve kterém umučila a zavraždila skoro dvě stě žen, můžete dodnes navštívit. Bez zajímavosti rozhodně není, že finance na údržbu pochází z kapes obětí.

Z čeho mě však mrazilo nejvíce byly připomínky, že jsou mnozí ze zmiňovaných vyšinutých pomatenců stále mezi námi. Někteří pod zámkem, někteří nikoli…

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková