Trochu jiná historie očima signatářky Charty 77

Přestože autorčino jméno nemusí být českému čtenáři známé, příběh, který prostřednictvím svých bezprostředních zápisů předkládá, je natolik autentický, emocionální, ale i faktografický, že umožní se v něm rychle zorientovat. Jednotlivé řádky knihy byly pořízeny od ledna do poloviny června roku 1982 v Praze a dále pak téhož roku ve Francii. V roce 2003 byl celý deník přepsán na stroji, o 7 let později na počítači. Ačkoliv si tyto záznamy nikdy nedělaly ambice být literárním dílem, o jejich rekonstrukci a následné vydání se zasloužilo nakladatelství Academia, které zredigované texty začátkem roku vydalo v edici Paměť.

Ivana Hyblerová (v době deníkových záznamů Hyblerová, dnes Lefeuvre) se narodila v Praze roku 1949, vystudovala psychologii, dlouhodobě pomáhala svému druhému manželovi Martinu Hyblerovi v jeho činnosti ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, angažovala se i v dalších disidentských hnutích, účastnila se undergroundových koncertů a publikovala v samizdatových či exilových časopisech. Jelikož dobře ovládala francouzštinu, zprostředkovávala informace francouzským novinářům, kteří se zajímali o činnost Charty 77, takže překládala či předávala různé materiály. V souvislosti s těmito a mnoha dalšími aktivitami byla spolu s manželem a okolím nejbližších přátel a známých vystavována nejrůznějším formám represe. Ačkoliv celá rodina trpěla ponižováním a neustálým dozorem, nikdy si nepřáli odjet z Čech natrvalo. Režim však zvítězil, a když poté roku 1981 došlo k vyhlášení výjimečného stavu v Polsku, osud rodiny Hyblerových byl zpečetěn.

 „Charta 77 je volné, neformální a otevřené společenství lidí, které spojuje vůle zasazovat se o respektování občanských a lidských práv v naší zemi i ve světě. – Věříme, že Charta 77 přispěje k tomu, aby v Československu všichni občané pracovali a žili jako svobodní lidé…“

 Autorka tak den po dni líčí jednotlivé události, které nucenému odjezdu předcházely, odkrývá svůj okruh nejbližších a vypráví, jak se se všemi loučili. Kromě emocionálně vypjaté stránky odjezdu čtenáře seznamuje i s jeho organizačním zajištěním. Paradoxem například bylo, že všichni členové rodiny, ač státem vystěhovaní, se museli z republiky „vykoupit“ a jako vysokoškolsky vzdělaní museli navíc zpětně složit částku za poskytnuté vzdělání.

 Jak ubíhaly poslední dny v Čechách, tak se krátily jednotlivé deníkové zápisky a přibývalo fotek. Publikace je doplněna bohatým obrazovým materiálem, přičemž nejvíce fotek patří právě dni odjezdu. Kromě ilustrací je kniha rozšířena o podrobný poznámkový aparát.

Zhruba v polovině knížky pak dochází takříkajíc k „převratu“. Hyblerovi se ze dne na den ocitají ve Francii, kde v několika prvních měsících putují z jednoho sběrného tábora do druhého. Ačkoliv dětem před odjezdem slibovali, jak se jim v cizí zemi bude líbit, realita stísněného pokoje s plísní v koutech místnosti hovořila o něčem jiném. Barevný francouzský svět namísto pražské šedi si však děti brzy získal.

 „Voda čistá, teplá, příjemná. Zeleň dýchá ze všech stran. […] Pak přiběhne Žofie a trhaným hlasem naléhavě sděluje: „Všechno jsem jim řekla!“ „Ivanka, Prokop, Eliška, Martin!“ A oni řekli: „Comment t´appelles-tu?“ – „Jak se jmenuješ?“ … Pomalu mi to dochází. Žofie poprvé v životě rozuměla otázkám francouzských dětí. A byla schopna odpovědět, rovněž ve francouzštině.“ (ukázka z knihy)

 Migrace 1982 pomáhá reflektovat dobu konce 70. a začátku 80. let. Deníkové zápisy jsou rovněž dokladem o obtížném přenosu a sdílení zkušeností exulantů s autoritářským režimem. Zápisy prostupuje tísnivá atmosféra, strach, napětí a budoucnost nejistého zítřku. Nucené vystěhování této pětičlenné rodiny navždy změnilo jejich život a ovlivnilo jejich další směřování. Nikdo z Hyblerových se do Prahy už natrvalo nevrátil.

 Ivanka Lefeuvre: Migrace 1982

Academia 2014 (Edice Paměť)

Vázaná

308 stran

Martina Víchová

„Čtení knih je nejhezčí způsob zabití času.“ Knížky dřív nebo později zlákají každého, k čemuž může přispět právě i knižní rubrika LaCultury.