Dějiny skalpování: zakrvácené kštice, trofeje a významy

„Kadeře symbolizovaly plodnost, sílu. I samu duši.“
– citace z knihy, str. 27 –

Úspěšný a známý vědecký novinář Martin Rychlík se více jak dvacet let zajímá o mimoevropské kultury, jejich tetování, umění a účesy. Je úžasné, že svůj nevšední zájem a zálibu mohl zhmotnit do podoby této luxusně laděné publikace s názvem „Dějiny skalpování“, která letos vychází u nakladatelství Academia. Jedná se o zcela unikátní monografii na dané téma.

SSkalpáž je v očích veřejnosti vnímána povětšinou jako barbarský zvyk, kterým prosluly hlavně indiánské kmeny v Severní Americe. Mnohým se jistě vybaví i scény z westernových filmů, které naopak zobrazují Evropany jako lovce indiánských skalpů. Byli to právě evropští kolonizátoři, kteří skalpování v Americe rozšířili a zkomercionalizovali! Následky byly velmi tragické. Méně už se ví, že se skalpováním měly své zkušenosti i domorodci na evropském kontinentu. Skalpy jsou s lidstvem propojeny od pravěku, znali je Evropané středověku, píší o nich antičtí autoři a zmínky o skalpování nalezneme i v samotné Bibli.

„Bílí se přiučili praktikám skalpování od indiánů velmi rychle a s velikým nadšením.“
– slova antropologa Thomas S. Ablera, citace z knihy, str. 33 –

Hned v úvodu mě nadchla mapa světa s vyznačením lokalit, které jsou se skalpováním spojeny. Ukazuje různorodost tohoto fenoménu kontinent za kontinentem. A čtenáře do očí přímo praští četnost těchto etnik v Evropě.

Účelem skalpování bylo zbavit nepřítele vlasů s různě velkou částí kůže z hlavy zejména jako trofejní záležitost získanou v boji, jež měla dokládat statečnost a válečné schopnosti, ale jsou známy i případy, kdy se skalpy používaly jako forma trestu, nebo jim byl přisuzován náboženský či rituální význam.

Mě osobně podobná témata fascinují již od pubertálních let, kdy jsem zcela bez skrupulí sledovala dokonalé westerny a mayovky, ale rovněž filmy, které se dotýkaly nejen zmiňovaného skalpování, ale třeba i kanibalismu apod. Nedalo mi spát, že existovaly (a někde i stále existují) národy, které lidské trofeje nejen uctívaly, ale používaly například k šamanským rituálům nebo léčení.

Za roky cestovní jsem po světě navštívila mnohá muzea, kde byly vystaveny tyto vysušené a zašité lidské trofeje. Vlastně ani neumím popsat ten ohromující pocit z pohledu na takto zachovalou tsantsu. Proč si s nimi dávali jejich zpracovatelé tolik práce? A k čemu měly primárně sloužit? Jistě jde o velice kontroverzní předměty. Sám autor se v závěru knihy zamýšlí nad etickou a právní otázkou toho, zda dochované skalpy a trofejní hlavy ve vitrínách světových muzeí vystavovat.

Sám autor věnuje významu skalpování značný prostor, protože bez pochopení, proč k tomuto fenoménu docházelo, nemůžeme tyto pohnutky soudit. Mnohými národy byly vnímány jako významným bodem vítězství nad nepřítelem, měly zastrašovat, ale v některých případech se jim zvěstovala léčebná, až magická moc. A jak moc se liší jejich význam, tak se zásadně liší i přístup k nim – tam, kde nepřítele nenáviděli, se skalpy hanobily, jinde do nich byla vkládána nadpřirozená síla, což vedlo k jejich velebení a uctívání. Například Navahové věřili v jejich terapeutické účinky – žvýkáním skalpu se zaháněla bolest zubů. Skalpy žvýkali také Isleti, aby tím zahnali úzkost a utlumili smutek ze smrti příbuzných.

Nebudu zastírat, že se mi některé pasáže nečetly zrovna lehce, u některých jsem se musela zhluboka nadechnout, abych byla vůbec schopna pokračovat dále.

Skalpování proniklo i do naší popkultury. S jevem se setkáváme v mnoha filmech, komiksech, románech i umění. Autor se pouští do analýzy skalpování v těch vůbec nejznámějších klasikách, jako „Tanec s vlky“ v hlavní roli s Kevinem Costnerem, „Malý velký muž“, či „Poslední Mohykán“. Mě se v souvislosti s tím vybaví naprosto famózní Tarantinův film „Hanebný pancharti“ v hlavních rolích s Bradem Pittem a Christophem Waltzem.

Asi všichni bychom si oddychli, kdyby se o skalpování mluvilo jako o jedné dálné historické etapě divošských lidských dějin, opak je však pravdou. Vzpomeňme na zrůdné nálezy v Osvětimi a dalších koncentračních táborech z druhé světové války. Skalpy si odnášeli vojáci z války ve Vietnamu, ale děje se tomu prý i v současné době na Ukrajině. Řezáním hlav „proslul“ rovněž Islámský stát. A představme si, kolik asi ještě existuje kmenů, třeba v Oceánii nebo Amazonii, které s nelidským, až hanobným zacházením s lidskými ostatky, nemají sebemenší problém…

Tato mistrně zpracovaná monografie je doplněna o nádherné ilustrace, jež působivě dokreslují celou problematiku. Součástí knihy je i rozsáhlý poznámkový aparát, seznam použité literatury a jmenný rejstřík pro rychlé vyhledávání pojmů.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Academia.

Denisa Šimíčková