UDG na brněnské Flédě

Bohužel musím předem přiznat, že jsem z nich byl trochu rozpačitý. Silné bicí při nástupu mě sice patřičně zvedly do pozoru, jenže hned na to mne zbytek zvuku přehodil zase na pohov. Nadšení tedy kluků nechybí, to ne. Ale nedokázali vymáčknout něco, co by vážně stálo za víc úcty. Hudebně omezení na přehrávání poprockových standartů, tu kytaru i basu jsem slyšel někde už asi tisíckrát. Přičtu-li menší slaboduchost textů, vychází obyčejná ničím zatím zajímavá kapela, sic snad regionální hvězda. Dole pod pódiem je to docela cítit, až na pár nadšenců většina jen tak postává a dává ostentativně najevo, že tedy ano, ale už bychom raději údégéčka.

Nezlepší to ani spíše trapné průpovídky zpěváka. Když zakončují svou největší hitovkou Hrdinové z papíru a chtějí aby zbytek zpíval půlku refrénu, musí to chudák zpěvák zkoušet naněkolikrát, než se dočká alespoň nějaké odezvy. Je mi líto, není to špatné, ale chce to nějaký výrazný posun, pokud to má opravdu dostat koule. Nu co, to hlavní má teprve přijít.

Ačkoli UDG nepatří úplně k mému muzikantskému gustu, musím uznat, že to za něco stojí. Vpodstatě jde také o takový slušnější pop, ale přeci jen s jasným názorem. Tady jsou nějaké koule cítit. Toho si zjevně všimli před pěti lety porotci v Coca-cola popstar, kde kapela zvítězila a bylo ji umožněno nahrát její první album Ztraceni v inspiracích. Singl Hvězdář se celkem úspěšně protlačil rádiem a časté koncertování přitahovalo čím dál víc posluchačů. Měli na co nalákat. Na Flédě představili své třetí album Autoportrét, které však po předchozím Buď a nebe ztrácí dost bodů.

Muzikantsky jsou pořád stejně silní. Potěšující saxofon, takové ty kytarové vyhrávky, basa plus bicí co příliš neřvou a netlačí na melodičnost, která je postavená na hlavním vokálu (jistě dost milovaném mladšími slečnami). Naživo je to cítit. Je cítit, že umí, i když kolikrát klouzají do toho horšího popu, který se chce jen zavděčit. Na desce to dilema už kouká jako sláma z bot. Je tu patrné jisté hledání kam dál. Jasně, nechybí tu pecky jako Laura, na druhou stranu jsou tu nevýslovně slabé kusy vhodné tak leda na odstřel (Éterická, Hrdina).

Člověk nevěří, že se pod jednou střechou sejdou docela zajímavé texty s neotřepanými metaforami spolu s jinými, které se nudně vlečou a nevykoktají nic smysluplného. Tak mi i na koncertu po druhé půlce vystřídalo mírné nadšení mírné zklamání. Leccos se opakuje. Co se zdálo mít glanc najednou vypadá spíš ošuntěle. Můj verdikt je tak nakonec možná ještě nekompromisnější než jaký byl k Liwidu.

UDG jsou jiná liga, to jistě, ale tím hůř pro ně. Hrají dobře a mají za sebou slušnou řádku povedené práce, jestli se chtějí změnit v pouhé nafintěné lamače pubertálních srdcí, tak brzy ztratí ty koule, co ještě mají. Na živáky se ještě očividně dokáží udržet v sedle, já zkousnu o trochu víc cukru než je třeba, když je zatím něco víc. Přál bych jim, ať jim tam to něco víc vydrží, ať si nepose… talent. S deskou mohli chvíli počkat, není vždy potřeba něco ze sebe za každou cenu vychrlit. Správný fanoušek si rád počká.

Jan Pecháček