Únos vlaku 123

Únos vlaku 123 (remake filmu z roku 1974 a zároveň snímek natočený podle stejnojmenné knihy Johna Godeyho) mě nadchnul již začátečními titulky, které postupují s Johnem Travoltou v roli šíleného Rydera a na chvíli vždy přestanou, abychom zároveň pochopili rutinu práce Denzela Washingtna v roli dispečera Garbera. Jednoduše a jasně nám hned ze začátku vysvětlí vše důležité, až na dvě maličkosti: „Proč to Ryder dělá? A proč Garber je na místě dispečera a ne v křesle pro vedoucího?“ Od té chvíle, kdy se film rozjede, se již nic nezpomalí a vy nebudete mít čas o ničem přemýšlet. Ryder přepadne se svými kumpány vlak metra, zajede s ním do tunelu, kde se k němu není možné nepozorovaně přiblížit ani z jedné strany a spojí se s dispečinkem, aby mu oznámil, že chce deset milionů dolarů a jeden cent. A časový limit je jedna hodina.

Rozjíždí se akce plná nejrůznějších lidí, kteří do příběhu přímo zasahují ze všech stran. Na scénu přichází policejní vyjednavač Camonetti, kterého si zahrál John Turturro (možná ho znáte například z Transformers, Zohan: Krycí jméno Kadeřník, Svatba podle Margot, Beze strachu…) a pokouší se vyjednávat místo Garbera. Ryder s ním není příliš spokojený, a proto zastřelí strojvůdce, kterého drží jako rukojmí a požaduje zpět Garbera. A ten se, i přes to, že se to nikomu příliš nezamlouvá, vrací na místo k mikrofonu a dál vede rozhovor s šílencem se zbraní.

Nejspíš největší akční scéna nastává ve chvíli, kdy se převážejí peníze policejním autem doprovázeným motorkami. Na rozdíl od jiných scén z akčních filmů s rychlými auty se zde nejedná o automobilovou honičku, ale pouze o honičku s časem. I tak se to neobejde beze ztrát a nakonec je i auto s penězi zničeno a náklad musí dál vést motorky.

Od filmu ovšem nečekejte pouze akci, střelbu a Travoltovy vtipy s mírným černým humorem. Vytváří se zde podivný vztah mezi zločincem a dispečerem. Garber ve svém nepříteli přese všechno nachází porozumění a (tento výraz je velmi přehnaný, ale stejně ho použiji) přátelství. James Gandolfini v roli starosty je z jedné strany nepříjemný dědek, ale i přes to k němu brzy přestanete cítit odpor a začnete ho brát spíše jako kladnou postavu.

Také ostatní postavy zde získávají tvar a páteř. Drsný černoch v uneseném vlaku se nakonec obětuje pro neznámou ženu, mladík ve chvíli, kdy očekává svou smrt, vyzná své dívce přes wabkameru lásku a sniper mířící na zločince kvůli kousnutí krysy zastřelí jednoho z nich, čímž celou situaci velmi zkomplikuje. Díky takovým scénám film získává velmi reálné tvary a vy se tím pádem můžete o dost lépe vcítit do každého momentu. Jsou to všechno lidé, dělají chyby, bojí se a povětšinou nedělají hrdinské činy.

Každý film má své chyby a i tenhle snímek se bez nich neobejde (na jednu stranu je to i dobře). Patriotismus, který nejspíš posedl úplně celé město, je chvílemi zbytečný, někdy otravný a někdy přímo směšný. Stále zaznívající věty: „Děláte to pro New York.“, „Podívejte na to město. Pro tohle bojujeme.“ nebo „Pro tohle město jsem ochoten zemřít“ jsou možná pro Newyorčany příjemné, ale pro nás smrtelníky z Evropy spíše komické, a tak začneme trochu souhlasit s Ryderem, který celé město posílá na sprostá slova.

Závěr je poněkud neoriginální a teprve tady se začnete dívat na hodinky. Co je ovšem zajímavé, tak na konci, kdy Denzel Washington probíhá těsně před jedoucím vlakem, se nejedná o žádné efekty. Washingotn z toho prý byl natolik vyklepaný, že když kolem něj těsně projel vlak, nemohl se ani hnout. Později šel pracovníkům, kteří něco takového skutečně musí dělat, složit poklonu.

Hudba celého filmu je působivá a pestrá, nasazená na správných místech, kde zvyšuje napětí, vyjadřuje pocity (v případě Rydera šílenství) a nejspíš i díky ní se nikdy nestane, že by film ztratil spád. Kamera je velmi rozdílná podle toho, kde se zrovna nachází a koho zabírá. S Travoltou se pohybuje o dost rychleji a spontánněji než s Washingtonem, s Turturrem naopak co nejklidněji a nejvyváženěji. Dva světy metra a dispečinku se ve velkém kontrastu postupně prolínají… a toto všechno spojuje geniální střih Chrise Lebenzona a hlavně režie Tonyho Scotta.

Na tento film jsem nešel s nějak velkým očekáváním, ale odešel jsem s pocitem naprostého naplnění. Čtyři týdny natáčení v opravdovém metru New Yorku (mimochodem časový rekord, po který se kdy v tomto metru natáčelo), vytvoření si vlastního vlaku se vším, co může potřebovat pro jízdu, osmi hodinové školení více než 400 lidí o bezpečnosti pohybu v podzemních prostorech a hlavně vodění velkých filmových hvězd do temných uliček plných odpadků, injekčních stříkaček a krys, to všechno se na filmu velmi viditelně podepsalo a výsledek je přinejmenším vynikající. Takže pokud vám již bylo 12 let, rozhodně doporučuji.

Lukáš Bárta