Vlčí menstruační kalendář

Drsnej Marlowe

Jake Marlowe je poslední vlkodlak. Po krku mu jde SOKOJ (Světová organizace pro kontrolu okultních jevů), skupina lovců zabijáků, jež je ve své činnosti natolik úspěšná, že jim zbyl na starost už jenom on. V jejich čele vystupuje fanatický Grainer, jehož pohání osobní msta, a vypočítavý kariérista Ellis. Marlowe je zatím zdánlivě zabezpečený v domě svého přítele a ochránce Harleye, jemuž kdysi zachránil život a jenž je dvojitým SOKOJským agentem vytvářejícím mu krytí. Jake sice na světě pobývá již dvě stě let, tedy zhruba polovinu průměrného života vlkodlaka, ale jelikož jeho fyzická podoba zamrzla okamžikem „nakažení“, má stále vzhled zdravého třicátníka. Zatímco poslední lykantrop je zcela znavený životem, v němž si musí měsíc co měsíc vybírat jednu lidskou oběť k nutnému spořádání, jeho přátelé lovci jej chtějí mít plného divoké vášně, života a sebezáchovných pudů. Rádi by totiž svou celoživotní pouť vyvražďování mytických vlčích stvoření korunovali pořádně dobrodružným odstřelem. Poprava znuděného a odevzdaného Marlowa neslibuje zrovna onu parádní tečku za loveckou sezónou. Zápletka tedy naoko slibuje převrácené schéma: místo pronásledované oběti, netvora socio-kulturně symbolizujícího utlačované menšiny, je zde frustrovaný militantní spolek krvelačných vrahounků.

Nuda k ukousání

Zatímco první půle knihy je naplněna Marlowovým defétismem a netečností, v druhé půli přichází na scénu jako deus ex machina spásonosná postava vlkodlačí samice. Tou je čerstvě iniciovaná mladá Američanka s podivným jménem Tallula Mary Apollonia Demetriouová. A tak se z Jakea, jehož dosud nerozproudila k reakci dokonce ani brutální vražda jeho jediného přítele, stává po životě dychtící zamilovaný vlček, který udělá pro záchranu své nové milenky cokoliv. Do toho se připletou ještě asexuální upíři s projektem Helios, který by je měl vyléčit z fotocitlivosti, a záhadná šedá eminence Jacqueline Delonová – údajná majitelka legendárního Quinnova deníku popisujícího vznik vlkodlaků. Zdá se, že bude o zábavu postaráno.

Žánrový kompot Glena Duncana však přináší z velké části především sebelítostivé introspekce hlavního hrdiny protkávané sérií více či méně vtipných hlášek a aluzí. Jeho reflexe jsou plné povrchního psychologizování a neustále omílaného salónně-libertinského filosofování (bonmot „Bůh je mrtev, ale ironie se má čile k světu“ se zde v mutacích opakuje pořád dokola). Samoúčelné jsou i do textu vkládané variace citací z klasické angloamerické literatury, které mají bystrému čtenáři demonstrovat, že autor či postava parafrázovanou tvorbu znají. Nemají však s děním žádnou podstatnější souvislost.

Takhle dělá (dort) pejsek, takhle dělá kočička

Britský spisovatel Glen Duncan studoval filosofii a literaturu na univerzitě v Lancasteru a Exeteru. Poté odjel v roce 1990 do Londýna, kde pracoval čtyři roky jako knihkupec. V tomto období začíná jeho spisovatelská kariéra, jež v současnosti obnáší spolu s Posledním vlkodlakem osm vydaných titulů. Autorská práva na svůj román I, Lucifer prodal filmovým studiím, přičemž o hlavní roli se údajně ucházejí například Evan Mcgregor, Jude Law, či Daniel Craig. Posledního vlkodlaka lze brát jako pokus o sofistikovanou a vtipnou odpověď notoricky známé upírské sérii Stephenie Meyerové. Prázdnotu selankovité série o pubertální dívce naleznuvší ideálního chlapce (je krásný, nesmrtelný, silný, chytrý, miluje ji a nechce s ní spát), zaplnil Duncan humorem detektivek drsné školy, erotikou, ostrým slovníkem a nejrůznějšími citacemi.
Vytvořil tak hrdinu, který se svým jménem maně odkazuje na slavného detektiva Raymonda Chandlera (hláškováním, rytířskostí a cynickým přístupem k životu) nebo snad dokonce na slavného jakobínského dramatika Christophera Marlowa (humanitním vzděláním kombinovaným s hédonismem). Jake Marlowe se však nepodobá ani jednomu z nich. Ve snaze zavděčit se všem vytvořil spisovatel poněkud překombinované menu, jehož ingredience pospolu neumožňují žádnou symfonii smyslů, takže cílová skupina žánrových labužníků bude i přes pocit těžkého žaludku neuspokojena. Z chutné luxusní polévky vznikl spíš literární eintopf.

Vlček ve své jamce…

Upíři jsou v knize popisováni jako nesmrtelná kasta asexuálních povýšenců (možná natruc sladkým bledulím ze Stmívání). Oproti nim mají vlkodlaci silně vyvinutý smysl pro všechno fyzické a nízké. Marlowe se svými intelektuálními tendencemi je mezi nimi tudíž spíše výjimkou. Dala by se tím částečně omluvit jeho nešťastná povaha. Přes úpornou snahu dokazovat svůj veskrze cynický a vyrovnaný postoj ke světu, vlastnímu osudu i morálce referencemi na Nietzscheho či Darwina je především nechutně plačtivý a zcela zahleděný do sebe. Na výčitky svědomí ze zabití vlastní manželky a nenarozeného dítěte chatrně vrství každé morálně-filosofické klišé, které mu právě přijde na mysl. Jake je sice údajně sečtělý (neustále připomíná, že má za sebou dvě stě let četby), ale staletí knižní konzumace na něm zanechala minimální vliv. Jeho vzdělanost se omezuje na řadu nesouvislých ledabyle propojených narážek na díla slavných „učebnicových“ autorů (Eliot, Shakespeare, Byron či Tennyson) a pop-kulturu (Mlčení jehňátek, Americké psycho aj.). Přestože se mu čas od času nějaký žert skutečně povede (kupříkladu Shylockova libra masa vytržená z lykantropického těla je zábavná aluze na Kupce benátského), jeho humor je spíš tragikomický než vtipný. Není úvahy, která by nebyla v jeho fiktivním deníku zakončena banálním poznatkem, že má zase z nějakého důvodu erekci, což je třeba čtenáři neprodleně sdělit: „V koupelnové pěně mi stouplo péro a zasalutovalo vzpomínce na ranní sex – a vzápětí stejně plynule kleslo, když jsem pomyslel na Quinnovu knihu.“ Jeho myšlenky jsou stejně roztržité, jako jeho animální sexualita. Jake Marlowe jako hláškující vlkodlačí pseudofilozof neustále zažívá intelektuální ejakulatio praecox.

Lupus Kanec

Vykalkulovaný mix dobrodružství, romance, intertextuality a sexu nakonec paradoxně není oproti srovnávanému Stmívání nijak zvlášť podvratný. Svým syžetem nevybočuje z žánrového průměru. Z tohoto hlediska jej zdaleka předčí většina známých fantasy a hororových autorů v čele s uctívaným českým Jiřím Kulhánkem. Glen Duncan se výrazněji nevymyká ani stylově, i když jistou vypočítanou podbízivostí, cynismem a odvázanou sexualitou může připomínat například prózu Toma Robbinse. Od banálnosti románové řady Stephenie Meyerové se odlišuje především oněmi specifikovanými narážkami a drsnější sexualitou. Snaha o jistou provokaci v této rovině opět postrádá transgresivní finesy klasických libertinských autorů. Místo toho zatuchává v klišé pubertální nemohoucnosti při neustálém zdůrazňování obliby análních hrátek a občasných trumfů v podobě společensky méně únosných perverzí (např. skatofilie). Úsměvnou snahou nebrat si servítky je vyprávění zcela prostoupeno. Kapitola 33. je pak naprosto kouzelná, neboť obsahuje pouze jakési naratologické haiku na způsob art brut:

„Uplynuly tři týdny.
Všechno je jinak.
Do prdele kurva.“

Celkově pak působí hlavní hrdina poněkud nesourodě. Jakoby svojí proměnou nezamrznul jen fyzicky, nýbrž i duševně. Se vším tím dychtivým svěřováním a předváděním by se hodil spíše do filmu Kids Larryho Clarka. Jeho životní krédo ve formě expresivní slovní skrumáže „šukatvražditžrát“ (jež je v reklamním traileru Arga mile zcenzurované ve větě: „Zbývá jenom kafe, cigára a mystérium svaté trojice: žrát, vraždit a sex“ – viz odkaz výše) je koneckonců dostatečně ilustrativní. Vezměte si průměrného sedmnáctiletého hocha, který maskuje sentiment sarkasmy a jemuž se hlavou od rána do večera honí libidózní fantazie, nacpěte do něj kvantum knih, zmrazte mu osobnost, nechte ho prožít sto šedesát pět let ve vlkodlačí kůži a dostanete Jakea Marlowa.

Werewolf Forever

V širším interpretačním poli lze Duncanovu knihu považovat za příspěvek k tématu snášení nesmrtelnosti, respektive dlouhověkosti. Jake Marlowe sice není žádný tajemný hrabě Saint-Germain, ale i když je jeho mrzký vlkodlačí život teprve v půli, na lidská měřítka dosáhl takřka metuzalémského věku. Vyrovnávání se s myšlenkou smrtelnosti vede řadu autorů k rozličným ontologickým úvahám. Nutno dodat, že většina z „nesmrtelných“ hrdinů svou dlouhověkostí víceméně trpí (psychoanalytický výklad by byl zřejmě nasnadě).

Jen namátkou několik příkladů. Borgesův hrdina v povídce Nesmrtelný zažívá téměř psychotické stavy díky nespolehlivé paměti, jež není schopna udržet události nashromážděné během věků. Hrdina fantastické povídky Sen v  knize Juliana Barnese Historie světa v 10 ½ kapitolách získá možnost věčnosti v posmrtném životě. Potíží je, kterak sám sebe zabavit, neboť v nekonečném trvání dřív nebo později nastanou všechny možné kombinace událostí a zážitků, načež se existence stává utrpením. Určité východisko, i když ne absolutní, vyplývá pro čtenáře knih, neboť čtení je z činností proti trudomyslnosti z dlouhověkosti dle Barnese tou nejideálnější. Podobným problémem se zabývá i Greg Egan v románu Město permutací. V něm hrdinové dosáhnuvší nutných podmínek pro nesmrtelnou existenci řeší problém, jak zajistit neustálé nabývání „výpočetního prostoru“ jejich soukromého vesmíru, díky čemuž by měli zajištěnou možnost nekonečně variovat nové stavy.

Duncanův hrdina je z tohoto úhlu pohledu kvintesencí melodramaticky laděné duše neschopné unést existenci delší než dvě stě let bez neustálého fňukání a stěžování si. Poselství z jeho pera je jasné: nechtějte žít věčně, budete trpět jako zvíře. Marlowe prožívá pravidelné hysterické periody, závislé na měsíční fázi. Kniha je dle toho i případně strukturována do třech oddílů nazvaných první, druhá a třetí lunace. Celý narativ vlčího dobrodružství se tak podřizuje jakési lykantropické obdobě menstruačních cyklů. Jakeovy „vlčí měsíčky“ jsou hlavním motorem jeho reakcí – počáteční apatie a únava z přežrání je střídána gradujícími stavy pohlavní excitace, jež vrcholí v gejzírech krve. Příběh Jakea Marlowa je tedy genderově vyvážený, neboť i vlci mají své dny.

Název: Poslední vlkodlak
Autor: Glen Duncan
Počet stran: 372
Cena: 378 Kč
Vydal: Argo, 2011

Marek Jančík