Za vínem do povodí Mosely

„Hrozny potřebují hodně slunce, protože pak mají vyšší cukernatost a víno je tím pádem lepší. A aby se k nim světlo dostalo, musíme otrhat listy, které je stíní. A to se dělá asi takhle.“ Stephan, syn vinaře, u kterého jsem pracovala, několika rychlými pohyby oškubal nežádoucí listy a povzbudivě se na mě usmál. S lehkým povzdechem jsem se pustila do této povznášející činnosti. Byl teplý zářijový den, voda v řece Mosele pomalu plynula a přívětivé slunce barvilo dozrávající hrozny. Na konci řádku jsem se zastavila a rozhlédla se kolem sebe. Všude, kam oko dohlédlo, se rozkládaly vinice. Není divu, povodí Mosely je jedna z nejvýznamnějších vinařských oblastí Německa, pěstuje se tady světoznámý riesling. Mosela pramení ve Francii, protéká Lucemburskem a nakonec se v západoněmeckém Koblenzi vlévá do Rýna. Podél romantické řeky se nachází zhruba 9000 hektarů vinic.

Právě sem jezdí každý rok za prací spousta cizinců, Poláků, Turků nebo Čechů. Proto jsem se i já nechala nalákat vidinou vydělaných eur, sbalila batoh a vydala se do spolkové země Rheinland-Pfalz.

Vinohrady se plazí do prudkých kopců, některé jsou tak strmé, že je snad mohou obhospodařovat jen horské kozy. Na mnoha místech si vinaři pomáhají vozíčky, které vyvážejí materiál do velkých výšek. Moje vinice naštěstí patřila k těm přívětivějším, takže mačky ani jiné horolezecké náčiní nebylo při práci v ní naštěstí zapotřebí. Zdejší půda je velice kamenitá, což vínu dodává velký obsah minerálů.Můžeme narazit hlavně na břidlici, na kterou je okolní kraj bohatý a která svého času sloužila jako všestranný stavební materiál. O tom se můžeme přesvědčit, pokud dorazíme do jakéhokoliv města nebo vesnice – spousta zdejších domů má břidlicové střechy.

Práce ve vinohradě se řídí mnoho staletí starým vinařským kalendářem– na jaře se rostlinky tvarují, v létě přichází na řadu postřiky a okopávání, na podzim následuje zákonitě sklizeň a v zimě si vinaři vychutnávají plody své práce.

Dalším z mých úkolů bylo rozmístit pod rostlinky slámu tak, abych je ochránila před plevelem a škůdci. Byla to poměrně náročná práce – tahat do strmých kopců těžké balíky slámy nebyl žádný med. Slunce navíc pražilo jako uprostřed léta, pot se ze mě lil proudem. Tentokrát se s námi do vinohradu vydal i Hans, naprosto zjevný alkoholik s červeným nosem. Hans rozhodně neřešil pracovní nasazení tak jako já. Většinu času strávil poleháváním ve stínu.

Povodí Mosely je zvláštní oblast Německa. Lidé se zde nenalívají pivem, jak je běžné všude jinde, dávají pochopitelně přednost vínu. Turisti sem ovšem nejezdí jen kvůli alkoholu, zdejší kraj oplývá mnoha jinými krásami a zajímavostmi. Jedním z hlavních lákadel je určitě místní příroda. Mosela protéká hlubokým údolím, z obou stran je sevřená vrcholky pohoří Eifel. Některé kopce jsou vulkanického původu, svými bizarními tvary udivují návštěvníky. Sportuchtivým jedincům se nabízejí desítky kilometrů cyklostezek, jak náročné na vrcholech kopců, tak pohodové na březích řeky. Ti línější  si můžou užít příjemnou plavbu po Mosele. To ovšem zdaleka není všechno. Řeku lemují malebná města a romantické hrady na skalách. Na dolním toku Mosely se nachází nejstarší německé město Trier, jehož základy položili před více než dvěma tisíci lety Římané. Neměli bychom si nechat ujít ani Koblenz na soutoku Mosely a Rýna. Soutok dvou vodních velikánů se nazývá Deutsche Eck a je jedním pro Němce jedním z nejpamátnějších míst. S trochou nadsázky by se dalo říct, že je to německý Říp. Za zmínku stojí určitě i celá řada dalších měst, namátkou můžu jmenovat Cochem s impozantním hradem Reichsburgem, nebo Beilstein, nad nímž se tyčí zřícenina Metternich. Ale i menší a méně známá městečka mají co nabídnout, ať už úzké uličky, úhledné hrázděné domy typické pro zdejší oblast nebo přívětivou atmosféru.

Po několika dnech práce ve vinici přišla studená sprcha. Majitel mi oznámil, že už se mnou nadále nepočítají a vyplatil mi ubohé tři Eura na hodinu. Lámala jsem si hlavu s tím, proč mě tak rychle propustil. Svoji práci jsem se snažila dělat co nejlépe, rozhodně jsem byla produktivnější než líný Hans. Na jednom z místních weinfestů, vinařských oslav, za mnou přišel Stephan, a řekl mi, ať si z toho nic nedělám, že je to místní praxe. I po vstupu do Evropské unie jsou Češi vnímáni jako druhořadá pracovní síla a pokud nemají pracovní smlouvu, stávají se často loutkou v rukou svých zaměstnavatelů. Bohužel tyto případy stále nejsou vzácné.

Přísahala jsem si, že pokud ještě někdy pojedu pracovat do zahraničí, bude to pouze s řádně vyřízenými formalitami, už se nenechám zlákat na žádné ústní dohody. Ale k Mosele se vyplatí jet nejen za prací. Je to nádherný kus země – a téměř za rohem.

Adéla Zicháčková