Africké noci

Hlavní hrdinkou nového románu Hany Hindrákové „Africké noci“ je Gabriela, knihovnice a zároveň milovnice Afriky, jejímž snem bylo na černém kontinentu pomáhat. Takže vlastně příběh o mě 😊.

Ale to je tak jediná podobnost mezi mnou a hlavní hrdinkou. Přiznám se, že mi Gabriela lezla na nervy svým nerozhodným chováním vůči Davidovi. Takové jednání bych pochopila u puberťačky, nikoli u dospělé čtyřicetileté ženy, u které již očekávám jisté životní zkušenosti, ale hlavně, že zná svou cenu a je si vědoma jakési sebeúcty.

Gabriela se vydává do své oblíbené Keni v době, kdy Nairobi zmítají krvavé nepokoje. Mladá generace se bouří proti zkorumpované vládě. Protesty jsou den ode dne horší. Na čtenáře padá váha děsivých událostí o to více, když si uvědomí, že nejde o žádný smyšlený příběh, ale realitu tamních lidí.

Na pozadí Gabrielina „společenského“ života sledujeme úspěchy dvanáctiletého afrického chlapce Timothyho, jež nesmírně rád kreslí. A že mu to jde potvrzuje i výhra v celostátní soutěži. Chlapec je nadšen a plně ponořen do plnění si svého největšího snu. Avšak krásná budoucnost končí během toho, kdy si šel vyzvednout učebnici ke kamarádovi. Strhl ho dav protestujících. Najednou byl součástí masy, do které se policisté neobávali střílet ostrými náboji. Neměli slitování…

Podobně se do víru dění dostane i Sarah, matka tří malých dětí, které vychovává za přispění starší sestry. Když se toho osudného dne nevrátí domů z práce, ochromí rodinu příšerný strach a panika.

V téže chvíli do Keni přilétá Gabriela a začne pátrat po svém letitém kamarádovi, jenž se jí neozývá, což mu není vůbec podobné. Při pátrání se dostává do hodně ožehavých situací, které jsou extrémně nebezpečné. Ocitá se v přímém ohrožení života. Stačí málo, a i ona se může připojit k obětem krvavých nepokojů…

Román vypráví tři příběhy zmizelých, kteří se ocitli na nesprávném místě v nesprávnou dobu. Podobných obětí však byly stovky. Někteří příbuzní své milované, jež se do demonstrací, mířeným proti prezidentovi zapojili vědomě či nevědomě, nenašli nikdy. A ti, kteří jejich těla přece jen získala, je často nacházela v naprosto příšerném stavu.

Více než co jiného oceňuji, že se autorka nebojí poukazovat na snahy překrucovat pravdu a odmítání odpovědnosti těch nejvýše postavených státních představitelů. Dalším bodem je i odporné lhaní médií vůči veřejnosti. Z toho se mi dělalo opravdu zle. O to hůř, že podobné scénáře se začínají objevovat i v našich končinách. Za pravdu je člověk umlčován a prohnilé lži z úst novinářů i některých politiků padají na úrodnou půdu těch, kteří jsou lehce ovlivnitelní…

Autorka zpracovala rozhodně dosti zajímavé téma, které ve společnosti rezonuje a nám zůstává rozum stát nad tím, jak je možné, že podobné trestné činy prochází „těm lepším“ zcela bez jakéhokoli vyšetřování či adekvátního trestu.

Autorčiny knihy mám moc ráda. Jsou čtivé a nebojí se v nich rozpitvávat kontroverzní témata. Sama Afriku považuji za svůj druhý domov. Pokaždé, když moje noha padne na místní rozpálenou půdu, cítím se jako nový člověk.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji autorce Haně Hindrákové.

Denisa Šimíčková