Pokaždé, když se na obálce objeví slovo Zaklínač, část čtenářstva spontánně zvedne obočí, popadne peněženku a jde si pro další dávku temné melancholie, krve, a polského existencialismu v koženém kabátě. A není se čemu divit. Andrzej Sapkowski kdysi vytvořil vesmír, který se neptá, jestli jste připravení — prostě vás hodí do bažiny, přidá k tomu cynika s bílými vlasy a řekne: plav.
Komiks Cesta, z níž není návratu / Zrada z tohohle odkazu těží naplno. A občas možná až příliš.
Temnota na druhou, s příměsí nostalgie
Zatímco Sapkowski ve svých povídkách míchal slovanské legendy s moderním cynismem, komiksová adaptace se nebojí jít vizuálně ještě dál — a místy i tmavěji. Kresba je krásně syrová, paleta barev připomíná víkendový pobyt v Bažinách Velen, kde by i vodník požádal o vitamin D.
Kreslíř Maciej Parowski očividně milují svět Zaklínače — až na hranici, kdy se temnota stává trochu samoúčelnou. Místo toho, aby děj prosvětlila nějaká nuance, vás každá stránka nutí přemýšlet, jestli náhodou někde omylem nevypnuli elektřinu.
Ale pozor — ono to funguje. Ta vizuální mizérie má duši. Každý stín, každý škrábanec na meči má smysl. A pokud jste fanoušci série Witcher od Dark Horse Comics, poznáte ten známý mix mýtu a špíny, která se vám dostane pod nehty a nechce pryč.

Geraltův svět bez Geralta (skoro)
„Cesta, z níž není návratu“ není vlastně o Geraltovi. Je o jeho matce Visenně, kouzelnici, která kdysi udělala to, co by každá matka udělala: nechala své dítě mutantem, aby z něj mohl být hrdina bez emocí. A pak šla dál, protože i magie má své limity. Trošku je to i o otci, ale za většinu traumat mužů můžou matky.
Tento díl tedy není o ikonickém lovci příšer, ale o ženské, která z něj — byť nepřímo — udělala legendu. Tohle je Sapkowski v té nejlepší formě, převedený do obrazů: tragický, ironický a krásně beznadějný.
Druhá část, Zrada, už se k Geraltovi vrací. A s ní i ke klasickému zaklínačskému dilematu: co je horší — zrada lidí, nebo zrůd? Odpověď je tradičně: ano.
Komiks se nebojí filozofovat, ale drží se akce natolik, aby si čtenář nemusel dělat čaj z rmutu melancholie. V každém souboji, v každém výrazu očí vidíte, že tenhle svět je plný nevděku, kde ani hrdinství nemá šanci zestárnout důstojně.
Text, který si nehraje na literaturu, ale ví, co dělá
Scénář Briana Micka je poctivý a nepodbízivý. Ví, že komiksová forma musí stát na rytmu, ne na monolozích. Dialogy jsou úsečné, přesně tak, jak byste čekali od světa, kde jsou pocity luxus. Občas je tam lehký americký tón — ten typ „cool“ věty, kterou by Sapkowski nikdy nenapsal, ale kterou čtenář komiksu prostě očekává.
Přesto text drží atmosféru. Nepadá do pasti přetvářky, nesnaží se být moudřejší, než je. A to je v dnešní době, kdy každý druhý fantasy příběh musí vyřešit půlku lidské existence, malý zázrak.

Kresba, která má chuť krve
Z čistě vizuálního hlediska patří tenhle díl mezi to nejlepší, co komiksový Zaklínač nabídl. Linie jsou expresivní, ale přehledné, detaily promyšlené, a když se rozletí meč, cítíte, že v tom je váha.
Tenhle komiks je vizuální hostina. A pokud máte rádi kombinaci středověké surovosti a fantasy patiny, budete si libovat.
Cesta, z níž není návratu / Zrada je přesně to, co od Zaklínače chcete — depresivní, krásné a nepřekvapivé.
Je to jako vrátit se do hospody „U Tří kozlů“ a zjistit, že pivo je pořád teplé, barda zase vyhodili, ale vy stejně zůstanete, protože ten pach nostalgie je příjemnější než realita venku.
Komiks je poctou Sapkowskému i hráčům, kteří strávili stovky hodin v digitálních lesích Temerie. Ale především je důkazem, že Zaklínač nemusí být o Geraltovi, aby měl duši. Stačí pár dobrých panelů, temný příběh a vědomí, že v tomhle světě nikdy nezvítězíte — maximálně přežijete.
A to, jak ví každý fanoušek, je ten největší úspěch.













