Peacemaker se fakt snaží! 

Někteří hrdinové mají tragickou minulost. Jiní bojují se svou temnotou.
A pak je tu Peacemaker – muž, který nosí holubici na helmě, mluví jako napůl osvícený redneck (český ekvivalent vidláka, RIP Stačilo?). Ano, DC se v sérii Peacemaker se fakt snaží! rozhodlo, že svět potřebuje víc absurdna. A kupodivu – dokonale to funguje.

Když se komiks směje sám sobě

Peacemaker nikdy nebyl „velký hráč“. Vždycky působil jako vedlejší postava, která se na pár panelů zjeví, pronese něco neuvěřitelně hloupého a zmizí dřív, než mu někdo stihne vysvětlit etiku. Jenže James Gunn z něj v seriálu HBO udělal něco, co komiksovému světu dlouho chybělo — antihéroa, který je tak pitomý, až je vlastně dojemný.
A právě tenhle duch se vrátil na stránky DC Black Label v sérii Peacemaker se fakt snaží od Kylea Starka (scénář) a Steva Pugha (kresba).

Když to vezmeme zkratkou: Peacemaker se snaží být lepším člověkem. Jenže mu někdo unese psa.
Ano. To je zápletka.
A ano, funguje to skvěle.

Ztráta psa jako katalyzátor zkázy

Hlavní hrdina se v úvodních stránkách potácí mezi snahou být hrdinou, kterého by obdivovala společnost, a tím, že se chová jako člověk, kterého by obdivoval pouze algoritmus X von Musk.
A pak mu někdo unese jeho čtyřnohého parťáka.
V tu chvíli se celý komiks promění ve frenetickou směs akce, vulgarit, zvířecího patosu a absurdního násilí, které by i Deadpool označil za přehnané.

Peacemaker se stává Johnem Wickem s IQ pod pokojovou teplotou, přičemž autor mu neustále hází klacky pod nohy – a on je všechny střelí, odpálí nebo omylem zničí.

Svatá trojice: nadsázka, vulgarita a srdce

Kyle Starks tu funguje jako mistr rovnováhy. Ví, že Peacemaker je směšný. Ale místo, aby se mu vysmíval, nechá ho být směšným důstojně.
V každé scéně je cítit, že pod vším tím testosteronem a střelným prachem se skrývá člověk, který zoufale potřebuje uznání.
Nechce být hrdina. Chce jen, aby mu někdo řekl, že to „tentokrát udělal dobře“.
Jenže tohle je svět DC Black Label – kde i pochvala končí explozi.

Kresba, která je brutální i roztomilá

Steve Pugh se s tím nemaže. Každý panel je kombinací cartoonového nadhledu a krvavého detailu.
Když někdo vyletí do povětří, vypadá to jako z Looney Tunes – jen s trojnásobnou dávkou červené.
Styl kresby je paradoxně přehledný, téměř elegantní, což kontrastuje s obsahem. A právě to dává celé sérii rytmus: násilí jako komedie, komedie jako terapie.

Barevná paleta se nebojí pastelů, což působí až absurdně ve chvílích, kdy Peacemaker roztrhá gang úderných dělníků napůl. Ten kontrast je geniální.
Čtenář se směje, ale pak si uvědomí, že se směje masakru – a že to vlastně vypovídá víc o nás než o hrdinovi.

DC Black Label, kde se autoři konečně odvázali

Tahle edice je dar.
Dává tvůrcům prostor dělat si, co chtějí, a Peacemaker je přesně tím důkazem, že když necháte autora být drzý, výsledek má duši.

Vzkaz mezi řádky: ano, i idioti mají city

Pod vším tím chaosem a brutalitou se skrývá nečekaná citovost.
Když Peacemaker zachraňuje psa, nejde o zvíře. Jde o možnost být konečně „dost dobrý“.
A to je fascinující — vidět postavu, která celý život prosazuje mír hlavní municí, jak si začíná uvědomovat, že ten skutečný mír možná nikdy nenajde.
Nebo že ho možná nosí v kapse spolu s granátem.

Vašek Okapa