Barevné šedi podzimu

„Čím více je svět propojen, tím méně jsou lidé spojeni. Čas utíká vpřed neúprosně. Ty ráno vstaneš, odejdeš do práce, zpět přicházíš večer polomrtev a ukládáš se ke spánku, abys mohl ráno opět do práce. Vedlejším produktem je stárnutí. Takto se lopotíš den co den, rok co rok, abys na konci zjistil, že život Ti utekl pod rukama a Tys jej přestal žít už dávno. Nikdy jsem nepotkal nikoho na sklonku života, kdo by říkal: ,Kéž bych toho odpracoval více.‚ ,Kéž bych zůstal v práci déle.‚ Slýchávám pouze lítost.“

S nadcházejícím podzimem se barví luky, listí stromů, a tak nějak se mění i pohled lidským okem. Vše se připravuje na období zimy. Na období melancholie. Jsou šťastlivci, kteří se na ní nepřipravují sami. Jsou nešťastníci, kteří na to sami zůstali. A jak tak bezcílně budou bloudit za noci pokrytou dechem mrazu, přijde okamžik, kdy se sami sebe zeptají, má-li to vůbec cenu.

V posledních dekádách jsme zažili vskutku raketový vzestup technologií, které nám pomáhají nejenom v práci, ale také v běžném životě. Slouží našemu pohodlí, naší bezchybnosti, všeobecnému blahobytu. Málokdo však rád mluví o tom, jak dvousečná zbraň to může být. Pocity osamění, deprese a bezvýznamnosti napadají lidi z masa a kostí, které potkáváte každodenně na ulici. Stejně jako narůstají naše technologické možnosti, narůstá i počet psychických problémů. My se denně lopotíme, abychom vyprodukovali více. A potom jsme nuceni, abychom více spotřebovali a mohli tak svůj bludný kruh začít od začátku. Čas mezitím plyne, a kroutí hlavou nad naším marným konáním, zatímco stránky sociálních sítí se plní příspěvky plnými bezmoci.

„Technika – toto dítě moderní vědy jakožto dítěte novověké metafyziky – se vymkla člověku z rukou, přestala mu sloužit, zotročila ho a donutila, aby jí asistoval u přípravy své vlastní zkázy. A člověk nezná východisko: nedisponuje myšlenkou, vírou a tím méně nějakým politickým konceptem, který by mu vrátil situaci do jeho rukou; bezmocně přihlíží, jak onen chladně fungující stroj, který vytvořil, ho nezadržitelně pohlcuje a vytrhuje ze všech jeho přirozených vazeb (například z jeho „domova“ v nejrůznějším slova smyslu, včetně jeho domova v biosféře), jak ho vzdaluje zkušenosti bytí a uvrhuje do „světa jsoucen“.“

Václav Havel: Moc bezmocných, říjen 1978

Nestali jsme se již otroky svých strojů? Nezačala nám vládnout povrchnost a neupřímnost? Naše autenticita je ohrožena, naše životy žijeme v zastoupení. V zastoupení účtů na síti, jména na displeji, fotky na obrazovce. Kolikrát se zeptáme kolemjdoucích na cestu, když v kapse máme mapu celého světa? Všichni se tváří zaneprázdněně zírajíc do svých digitálních světů, a přitom vědí, že se jen snaží zabít čas. Čas zatím zabíjí je.

Kdysi nedávno v ideálním světě spolu lidé mluvili tváří v tvář, smáli se společně a starali se o své nejbližší okolí. Nemysleli na celý svět, jelikož celý svět nebyl u nich doma v obýváku za leštěnou obrazovkou. Byli autentičtí, jelikož nebylo možné žít nějaký jiný, než svůj skutečný život. Žili pomaleji, protože věděli, kdy odpočívat. Věděli, že skromností získají více. Snad kdy existoval tak ideální svět.

zdroj úvodního obrázku:https://commons.wikimedia.org

Václav Rejlek

Student 3. lékařské fakulty a zpěvák kapely Thenemis, ve volném čase (jehož je málo, tak málo) literatuře se věnující.