Obskurní svět knih II.

Je to snad přirozenost našeho národa. Prostě to udělej, nějak, odbudeš si svou povinnost, a potom po nás potopa. Na budoucnost se neohlížej. Politici či řemeslníci, učitelé či lékaři, lidé každého povolání. Jistě, existují zde ty vzácné výjimky, které nám připomenou, co to znamená žít tím, co děláme. Poté se cítíme, jako by sám život k nám promlouval a my naslouchali. A naše další cesta už bude vždy ovlivněna myšlenkami, které jsme vyslechli.

Pozastavme se u učitelů. Za antických časů jedna z nejváženější části společnosti. Dnes se učitelů zeptejte, jak si myslí, že jsou vnímáni. A přesto si neuvědomují, jak obrovskou moc třímají. Jejich entusiasmus v sobě nese sílu, která se promítá přes jejich žáky na jejich potomky, další generace žáků, a tak do nekonečna. Slovo může ovlivnit celá pokolení. Jistě si pamatujete na nejméně jednoho učitele, který ve vás zanechal za mladých let hlad po nějakém vědění. Který vás vyburcoval tak, že jste dychtili po jeho moudrosti. Vzpomenete si však na ty ostatní, kteří jen přišli a odbyli svou práci? Prázdné místo.

Chuť učit se vytrácí. Chuť dělat svou práci pořádně také. Tento systém je bohužel všudypřítomný, obzvlášť v naší malé zemi. Už skrze osnovy ministerstva školství se určuje, co se který žák má či nemá učit. Nikdo se neptá, co ty děti baví. Lidé vymýšlející školní plány rozhodují, zda generace školáků zachovají lásku či nenávist ke školní látce. A dvojnásob to platí o povinné četbě. To všechno v našem perfekcionistickém, leč choulostivém, světě.

Skrze média k nám potom docházejí zprávy o dětech, které nečtou. No ještě aby ne! Jejich čas je tráven na počítačích, tabletech, sociálních médiích. Zvuky dětských hřišť utichají. A my, dospělí, si za televizí zanadáváme na ty lajdácké spratky, než opět upadneme do svého letargicko-pivního kómatu konzumenta.

„Kniha je nejmocnější zbraní národa. Národ, který si váží knih, váží si zároveň své duchovní nezávislosti a neztratí ji, dokud bude mít svou literaturu.“

Karel Čapek

Národ, který nečte, je národem nevzdělaným. Národ, který je nevzdělaný, je nebezpečný. A to nejen národům kolem sebe, ale především sobě samému. To, že naše děti nečtou, můžeme vyčítat jen a pouze své vlastní nedbalosti. Kdo z rodičů dnes ještě sedává k postelím svých potomků, aby jim přečetl něco na dobrou noc? Kdo z nich ještě děti poučuje o světě, věnuje jim čas k výchově a diskuzi? To je přeci ta nejúžasnější škola na světě, a žádná instituce ji nemůže nahradit!

Internet nám dnes nabízí obrovskou studnici vědomostí. Jenomže je to dobrý sluha a zlý pán – jakmile nás opanuje, dáváme přednost plýtvání času, namísto obohacování sebe sama. Fenomény posledních dob, sociální sítě, tento efekt umocňují. Moudrý člověk ví, kdy je mu to ku prospěchu a kdy už je o čas okrádán. A čas je to nejcennější co máme.

„Ale vždyť ani tenkrát, když jsme měli knihy po ruce, nevyužívali jsme toho, co jsme z nich získávali. My jsme doslova uráželi mrtvé.“

451 stupňů Fahrenheita

Tyto myšlenkové procesy se ve mně nashromáždily v posledních letech. A tak zatímco ostatní vřele vítají veškeré technické vymoženosti, vychytávky, věci život usnadňující, já se rozhodl jít směrem opačným. A tím největším rebelstvím je kniha. Papírová či elektronická, prostá kniha.

Jakmile ji člověk poprvé otevře, je mu cizí. Jakmile přečte první kapitolu, odloží ji. Ale další den se k ní vrátí a přečte kapitolu druhou. A pak třetí. Opět ji odloží, avšak další den pokračuje. Po roce čtení a desítce knih za sebou si uvědomí, o kolik se obohatil jeho život. Začal si všímat chyb, které běžní lidé přehlížejí. Začíná si všímat lenosti jazyka, kterým mluví jeho vrstevníci. Chudost výrazů v běžné komunikaci mu nejde do hlavy, protože on chce víc, chce mluvit zajímavě. Slovní zásoba se urputně dere vzhůru, v konverzacích nad pivem postřehne, že je schopen o tématech mluvit sebevědomě a informovaně, protože on o nich četl.

Po prvních letech pochopí, že z knih vyzařuje moudrost. Vyklízí skříň plnou cetek a začíná tvořit svou první knihovnu. Má seznam knih, které si chce v budoucnu přečíst a již teď ví, že to za život nestihne, neboť mu každým dalším dnem přibývají. Je fascinován informacemi, které mu doteď byly skryty. Místo aby trapně mlčel a vytahoval svůj „chytrý“ telefon při rande s pohlednou dívkou, vypráví z vlastního vědomí a se zápalem. To je jeho úspěch. To je jeho vzdělanost.

Ale tohle se nestane. Ne, pokud se nevytrhne ze svého letargicko-pivního transu.

úvodní obrázek:blog.martinus.cz

Václav Rejlek

Student 3. lékařské fakulty a zpěvák kapely Thenemis, ve volném čase (jehož je málo, tak málo) literatuře se věnující.