Obskurní svět knih I.

„Ty si jdeš číst? A jinak jsi v pořádku, jo?“ „Hmpffff…“. „Ty jako čteš beletrii? To máš na to čas?!“ „Tssss…“. „Já jsem za svůj život přečet‘ tak pět, možná deset knih.“ „Ahhhhhh…,“ a opakuji si, zda je na to ten člověk opravdu tak hrdý. Tohle bohužel slýchávám často. Vězte však, že se nepohybuji mezi nevzdělanci, kdepak. Naopak – mezi lidmi učenými. Valná většina mých vrstevníků, vysokoškoláků, považuje literaturu za něco staromódního, podřadného. Prý je dnes jiná doba. Skutečně?

Než však tuto svou myšlenku rozvedu dále, musím se též přiznat k tomu, že jsem také dříve příliš knihám nefandil. Léta strávená na základní a střední škole byla poznamenána spíše rozvojem informačních technologií a tím i počítačových her. Nejdřív jsme si vyměňovali diskety se starými „tahovkami“, pak „CDčka“ s revolučními hrami. V době, kdy jsem opouštěl gymnázium, byla v módě DVD s hrami na půl pevného disku, herní konzole pro hraní na televizích a podobně. Četl vůbec někdo? Asi ti, nebo spíše ty, které hry příliš nezajímaly. Dívky.

Jako dítěti mi bylo předčítáno rodiči z Neználka, Smaženého koblížka či Ferdy mravence. Vzpomínám si velmi dobře, jak mi táta dokonce vymýšlel pohádky na spaní o Třech mravenečcích. Literární svět, ty knihy, byly v té době jediným pořádným zdrojem zábavy (byť se přely o prvenství s televizí). Postupem devadesátých let se klima začínalo měnit. Přečetl jsem sice několikero dětských knih, ale mnohé z těch, které mi přistály o Vánocích u nohou, jsem nikdy neotevřel. Přišla počítačová revoluce a já jí podlehl, jako tisíce dětí kolem mě.

Když se zdálo, že bude nejhůř, a děti skutečně přestanou číst nadobro, okno do tohoto podivného světa otevřely knihy o Harry Potterovi. Kdo z vás byl v těch časech malým, jistě si vzpomínáte na dny a noci proseděné na gaučích, zabořeni nosánky do příběhu. Vzpomínám si, jak jsem jednou na Vánoce dostal první čtyři díly této nezapomenutelné série. Nejdříve jsem ohrnoval nos, koneckonců, nebylo to nové NHL (nebo co se v té době hrálo). Leč, byly Vánoce a já se vždy snažil ukázat rodičům vděčnost i nad dárky, ke kterým jsem vztah neměl. A tady jsem se mýlil poprvé.

Člověk hltal ony knížky tak rychle, že si už u druhé nevzpomínal, co se vlastně stalo v té první. Jakmile je všechny přečetl, uronil slzu nad tím, že pokračování nejsou ještě napsána a jal se tedy zopakovat si příběh hezky od začátku. Byly to časy čar a kouzel, kdy milióny dětí po celém světě poprvé odmítly prosedět svůj čas u virtuální reality a raději jej trávili u rodinného krbu, ve společnosti svých blízkých. Byť s očima ponořenýma v chodbách bradavické školy. Byly to časy krásné. A byly jsme dětmi.

Jenomže čas se nezastavil a my rostli dále. Někteří z nás dokázali ono literární kolo, tolik důležité pro vzdělanost, odbrzdit tímto popudem. A jiní, jako já, opět upadli do onoho šedého oblaku literární netečnosti, aby se stejné kolo rozjelo později. Střední škola byla z tohoto pohledu ničivá, a ač nevím, jak je tomu dnes, předpokládám, že nikterak jinak.

Povinná četba. Povinná! Četba. Mladí lidé, kteří jsou na střední škole, procházejí životními změnami. Dospívání je jednou z nejzhoubnějších – chtějí se družit, chtějí se bavit, nechtějí být něčím povinni. Mladý člověk nechápe důležitost svého vzdělání do budoucnosti, on žije teď, přítomností, bez zodpovědnosti za svůj život, bez starostí. Dostává peníze od rodičů za dobré prospěchy ve škole, čas od času je chválen. Ale bere to spíše jako nutné zlo. Proto nemá rád, když musí dělat nezábavné úkoly do školy, proto ho těžko ráno z postele vykopat. Mladý člověk chce trochu autonomie a nemá rád, když jej někdo nutí číst, zatímco si chce hrát.

Do nedávné doby jsem nemohl pochopit, jak je možné, že někteří z naší třídy (nebo opět spíše některé) dokázali za rok ten sáhodlouhý seznam, plný navíc nezábavných a nezajímavých titulů, přečíst. Když už nás nutí, proč nám nedají do ruky něco, s čím bychom se mohli ztotožnit, příběhy, které vyprávějí o mladých lidech, jako jsem já a ty?! Koho zajímá, že Otec Goriot byl tak dobrý na své dcery, a přitom se mu ony odměnily nevděčností! Co za hloupost jsou skutky blázna, který si říká rytíř Don Quijote! Proč musím trpět nad nekončící nudou zápasu nějakého Starce, který je příliš slabý na to, aby ulovil velkou rybu! A proč mě ještě ke všemu nutí na tato témata psát referáty, vytvářet čtenářské deníky a bavit se o tom v hodinách, když mě to zhola nezajímá! Raději bych si pročítal v Ransomových Záhadných vodách. Raději bych mluvil o dobrodružství Harryho Pottera, Eragona a dívky by dozajista vyprávěly o Upířích denících! My jednoduše ten podtext klasické literatury nevidíme!

Dnes vidím, že jsem se mýlil podruhé. Ale moji vrstevníci to nevidí, a upřímně, já se jim nedivím.

úvodní obrázek-zdroj:https://commons.wikimedia.org/wiki/Category:Le_P%C3%A8re_Goriot#/media/File:Father_Goriot_by_H._Daumier_%281842%29.JPG

Václav Rejlek

Student 3. lékařské fakulty a zpěvák kapely Thenemis, ve volném čase (jehož je málo, tak málo) literatuře se věnující.